Děti, které jsem vychoval, mi vybraly místo na hřbitově. Ale je tu jedno tajemství, které je zarmoutí…

Bylo mi čtyřicet pět, když jsem se oženil. Žena, se kterou jsem spojil život, už měla tři děti. Za sebou měla nešťastné manželství a popravdě řečeno, nic vlastního z něj nezbylo — jen děti a pár starých kufrů. Měl jsem dům, který jsem získal roky práce a šetřením. Ani na chvíli jsem nezaváhal: vezmi děti, přestěhujte se ke mně, budeme žít spolu.

Zpočátku to bylo těžké. Tři děti, každé s vlastním charakterem, vlastními zvyky. Nejstarší neustále diskutoval, prostřední pořád brečela kvůli maličkostem a nejmladší se chytal matky jako tonoucí. Snažil jsem se ze všech sil: opravoval jim hračky, vodil do školy, kupoval oblečení, když mi to plat dovolil. Nikdy jsem je nedělil na «své» a «cizí». Myslel jsem si, že taková bude naše rodina.

Ale po třech letech se vše zhroutilo. Moje žena onemocněla a rychle odešla. Zůstal jsem sám se třemi dětmi, bez podpory a rady, jak být otcem, když jím sám od krve nejsem. Říkali mi: «Dej je příbuzným, nikomu nic nedlužíš». Ale nemohl jsem. Zvykli si na mě, a já na ně. Vychovával jsem je sám, jak jsem uměl.

Utekly roky. Vyrostly, rozletěly se, kam se dalo. Nejprve volali, navštěvovali, pak čím dál méně. A teď už téměř vůbec nepřicházejí. Jen občas, na svátky — a to spíš proto, že je to zvykem. Stárnu, jsem nemocný, a oni, zdá se, už si v hlavě dělí, co po mně zůstane. Nedávno jsem se náhodou dozvěděl, že mi na hřbitově dávno vybrali místo. Jako by čekali, kdy odejdu.

A tady je to nejbolestivější. Dal jsem jim střechu nad hlavou, miloval je, krmil, vychovával. Ale v jejich paměti jsem asi «pohodlný stařec s domem». Žádná vděčnost, žádná opravdová péče.

Je tu ale něco, o čem ani netuší.

Každé ráno mě navštěvuje sousedka. Obyčejná žena. Někdy přinese čerstvý chléb, když už nemám sílu vstát, jindy své připravené jídlo, ptá se, jak se cítím. Ne pro peníze, ne pro dědictví — prostě proto, že je člověk. Když jsem ležel s horečkou, sama zavolala doktora a seděla vedle mě, dokud jsem neusnul. A pomyslel jsem si: tohle je ten, kdo je skutečně nablízku. Ne pro krev, ne pro dokumenty, ale pro lidskost.

Proto jsem se rozhodl: dům, ve kterém vyrostli, vše, co jsem stále šetřil a chránil, nechám jí. Ne dětem, které počítají dny do mé smrti, ale tomu člověku, který se alespoň zeptal: «Jak se dnes máš?»

Možná je to kruté. Ale necítím vinu. Dal jsem dětem vše, co jsem mohl. A vděčnost — to je něco, co nelze vyžadovat. Můžete si jen všimnout, kdo ji projevil.

A upřímně — cítím se klidnější, že jsem toto rozhodnutí udělal.

Možná mě někdo odsoudí, řekne, že se chovám špatně. Ale řekněte mi upřímně: je snad důležité, kdo je podle dokumentů «synem» nebo «dcerou», pokud v těžké chvíli ani nepřijdou? Není blíž ten, kdo podal ruku, když ležíte s horečkou a nedokážete vstát pro sklenici vody?

Udělal jsem svůj výběr. Nechám vše ne podle krve, ale podle svědomí.

A co si myslíte vy — komu by ve skutečnosti měly být věnovány naše síly, láska a dědictví: dětem, které se odvrátily, nebo těm, kteří byli nablízku, byť cizí?