Otec nás opustil, když mi bylo 6… a po 40 letech se vrátil s prosbou, která mi zlomila srdce

Můj otec nás s mámou vymazal ze svého života, když mi bylo pouhých 6 let. Dobře si pamatuju ten den — sbalil si věci do kufru, nepohlédl mi do očí, řekl mámě něco chladným hlasem a pak se dveře zabouchly. Tehdy jsem ještě nechápala, že ty dveře se pro nás zavřou navždy. Odešel — a jako by nás vymazal ze své knihy života. Neposílal dopisy, nevolal, nezajímal se. Jako bychom nikdy neexistovali.

A pak začal jiný život — život přežití. Máma pracovala na třech místech: ve dne jako účetní, večer uklízela v obchodě a o víkendech — myla podlahy v kancelářích. Často jsem ji večer čekala sama, dívala se z okna, zatímco ostatní děti si hrály s tatínky venku. U sousedů otcové vozili děti na kolech, darovali jim hračky, učili se spolu dělat úkoly. A mě místo pohádek na dobrou noc provázely ticho a unavená tvář mé mámy, která přicházela domů až před půlnocí.

Brzy jsem se naučila být dospělou. Už ve 12 letech jsem si přivydělávala: rozdávala noviny, uklízela schodiště, pomáhala sousedce v domácnosti, abychom s mámou měly alespoň na jídlo. Někdy jsme jedly stejnou polévku tři dny po sobě. Sníla jsem o panence, o krásných botách, jako měly moje kamarádky, ale chápala jsem, že na to nemáme peníze. Ve škole jsem se vždycky cítila jako cizí, zvláště když na oslavy spolužákům přicházeli tatínci — s dárky, s úsměvy, s fotoaparáty. Nenáviděla jsem ty chvíle. Nenáviděla jsem ho — za to, že mě toho všeho zbavil.

V dospívání se ta bolest změnila ve zlost. Když se dívky bavily o tom, jak je otcové doprovázejí na diskotéky nebo jim kupují telefony, mlčela jsem. Měla jsem jen obraz — cizího muže, který někde žije a možná má novou rodinu. Ale dala jsem si slib: dospěju a budu silná. Bez něj. Abych dokázala — zvládli jsme to sami.

Dostala jsem se na univerzitu — sama, díky stipendiu. Ve dne jsem studovala, v noci pracovala jako servírka v kavárně. Spala jsem tři až čtyři hodiny, ale vydržela jsem, protože máma vždy říkala: „Musíš žít lépe než já“. Byla jsem vyčerpaná, omdlévala jsem z vyčerpání, ale věděla jsem, že zpátky cesta nevede. Prošli jsme s mámou vším — studenými byty bez topení, půjčkami, dluhy. Držely jsme se spolu. Jenom spolu.

Vybudovala jsem si svůj život — krok za krokem, těžce, přes slzy a stisknuté zuby. Pracovala jsem, budovala kariéru, pomáhala jsem mámě, snažila se jí dát to, co jí celé roky scházelo díky mně. Ale uvnitř ve mně vždycky žila nenávist. Nenávist k tomu, kdo měl být vedle nás, ale vybral si cizí život. A také — prázdnota. Protože ať jsem byla jakkoli silná, v hloubi duše jsem věděla: prostě mě zradil, když jsem byla dítě.

A tak uplynulo čtyřicet let. Máma hodně zestárla, já sama už jsem dospělá, se svou rodinou. A najednou se v mém životě znovu objevil on. Můj otec. Šedivý, cizí muž, který nás kdysi opustil kvůli své svobodě. Stál na mém prahu a říkal, že si chce promluvit.

Poslouchala jsem ho, nevěřila jsem ani slovu. Uvnitř vše vřelo: kde jsi byl, když jsem večery trávila hladová? Kde jsi byl, když máma klesala únavou? Kde jsi byl, když všichni ostatní měli tatínky, jen já ne?

Pak vyslovil slova, při kterých se mi zatmělo před očima. Nevrátil se kvůli mně, ani kvůli mámě… ale kvůli sobě. A jeho prosba roztrhala mé srdce na kusy.

Otec si těžce povzdechl, sklopil oči a řekl:
— „Chci, abys mi pomohla… Nemám ke komu jinému jít. Jsem nemocný. Lékaři říkají, že nemám mnoho času“.

Seděla jsem tam, jako by mě někdo uhodil. Kolik let jsem ho čekala? Kolikrát jsem snila, že přijde, obejme mě a řekne: „Odpusť mi, dcero, mýlil jsem se“? Místo toho přišel jen tehdy, když mu bylo špatně, když si vzpomněl, že má dceru — ne proto, aby ji miloval, ale aby se o něj starala.

A v ten moment ve mně bojovaly dvě síly: nenávist, nahromaděná za čtyřicet let, a lítost vůči cizímu starému člověku, kterého jsem kdysi nazývala tátou.

A jak byste se zachovali vy na mém místě: odpustili a pomohli — nebo se odvrátili stejně, jako se on jednou od vás odvrátil?