Vždycky jsem si myslela, že svou čtrnáctiletou dceru znám… dokud jsem jednou ve škole neotevřela její batoh a neviděla něco, z čeho se mi podlomily kolena

Když mé dceři bylo čtrnáct, pořád jsem v ní viděla tu holčičku, co kreslila kočky na tapety a schovávala se mi za zády, když přišli hosté. Ano, vytáhla se skoro o hlavu výš než já, lakuje si nehty černým lakem a poslouchá hudbu, která mi způsobuje bolesti hlavy. Ale pro mě pořád zůstávala dítětem. Mým dítětem.

Snažila jsem se být dobrou mámou: vařila jsem jí dobré jídlo, kontrolovala, zda udělala domácí úkoly, kupovala jí čokoládu «jen tak». Myslela jsem, že jsme si blízké. Věřila jsem, že kdyby se něco stalo, řekne mi to jako první.

A pak zavolala třídní učitelka. Hlas byl suchý a znepokojený:
— Musíte okamžitě přijet. Jde o vaši dceru.

Nemohu si vzpomenout, jak jsem se tam dostala. V hlavě mi bušilo: «Co se stalo? Nemocnice? Bitka?» Ve škole mě čekali ředitel, psycholog a moje dcera. Seděla shrbená, obejmula si batoh, a nevzhlédla.

— Našli jsme u vaší dcery tablety, — řekl ředitel. — Jsou to silná sedativa. V takovém množství… nebezpečná.

Ztuhla jsem. Nejdřív jsem si myslela, že to musí být omyl. Ale když otevřeli batoh, uviděla jsem blýskající balení.

— Proč? — vypadlo ze mě. — Odkud to je?

Vzhlédla. Tak dospělé, cizí oči. A tiše řekla:
— Mami, už prostě nevím, jak žít.

Svět se zhroutil. Jako bych spadla do hlubiny.

Doma jsem dělala, že mám vše pod kontrolou. Nalila jsem čaj, postavila její oblíbenou marmeládu. Seděla naproti a rýpala lžičkou do šálku.

— Proč jsi mi nic neřekla? — zeptala jsem se.

— A co bys udělala? — odpověděla. — Jsi vždycky unavená. Psala jsem ti: «Mami, je mi zle». A ty jsi odpověděla: «Ozvu se později». A nezavolala jsi zpátky.

Vzala jsem telefon a projela naši konverzaci. Byla tam ta zpráva, před třemi měsíci. Tehdy jsem napsala «později». A to «později» nikdy nepřišlo.

Začala plakat. Objala jsem ji a opakovala: «Jsi mi tak důležitá. Jsi to nejdražší, co mám». Ale uvnitř hlodala strašná myšlenka: co kdybych přišla později?

Večer jsem otevřela její batoh. Nebyl tam jen deník, ale i malý vzkaz: «Chci zmizet. Zdá se, že nikomu nebude chybět, pokud tu nebudu». Plakala jsem, držíc její písmo v rukou, a uvědomila si: neznám své dítě.

Začali jsme společně chodit k psychologovi. Nejdřív bylo trapně, ale pak to bylo lehčí. Učím se poslouchat a slyšet. Zavedli jsme tradici: večer si sedneme k čaji a mluvíme o tom, co máme na srdci. Někdy to jsou pět minut. Někdy celá hodina. Nedávno mi napsala: «Mami, děkuju, že jsi teď se mnou». Ten lístek mám schovaný v peněžence.

Teď máme doma nový «znak». Dohodli jsme se: batoh visí na věšáku v kuchyni, a ne někde v rohu. «Aby nic nemohlo být skryto», — řekla. Každý večer, když jdu kolem, podívám se na ten batoh a myslím: teď si musím všímat i maličkostí.

Někdy večer slyším, jak se tiše vrací domů. Jdu k ní, povídám si, vyptávám se, kde byla, s kým šla ven… dívám se na batoh a myslím: pořád mohu přijít pozdě, pořád mohu něco přehlédnout. Ale už neřeknu «později».

Teď vím: někdy v batohu dítěte nemusí být jen učebnice nebo sendvič. Může tam být jeho bolest, ukrytá před všemi. A když se rodiče nepodívají — jednoho dne může být příliš pozdě.

A všimli byste si? Kdyby vaše dítě nosilo v batohu nejen učebnice — všimli byste si? Co byste udělali jako první?