Dnes mě navštívily mé děti, nejdřív jsem se jejich nečekané návštěvě potěšil, dokud jsem nepochopil, proč přišly…

Dnes odpoledne mě nečekaně navštívily děti. Nejprve jsem se dokonce potěšil — zřídka se staví bez ohlášení. První vešel syn, za ním dcera. Na tvářích měli úsměv, ale takový… strojený, napjatý. Ne ten úsměv, když je člověk rád, ale takový, jako by nacvičený. Hned jsem cítil, že něco není v pořádku.

Posadili jsme se ke stolu. Nalil jsem jim čaj, vyndal sušenky. Syn něco vyprávěl o práci, dcera o vnoučatech, ale jejich oči neustále těkaly.

Poslouchal jsem a přemýšlel: „Proč přišli?“ Najednou syn vzal do rukou šálek, otočil jím a řekl:
— Tati, máme s tebou rozhovor.

Cítil jsem, jak se v místnosti rozhostilo ticho. Jen hodiny na zdi tikaly.

— Mysleli jsme si, — pokračovala dcera, — že tady být sám je pro tebe těžké. Přeci jen je byt velký a ty jsi sám.

— A co s tím? — zeptal jsem se, snaže se udržet klidný a sebejistý hlas. — Jsem na to zvyklý. Tady je všechno moje.

Syn se podíval na sestru a dodal:
— Tati, máš přece sestru. Ona žije sama, po smrti strejdy je to pro ni také těžké. Kdybys k ní přestěhoval… Ve dvou by vám bylo snadněji.

Byl jsem tiše. Bylo to, jako by mě udeřili do hrudi.

— A byt? — zeptal jsem se.

Opět se na sebe podívali. Dcera odvrátila oči stranou. Syn upřímně řekl:
— Byt bychom mohli prodat. Peníze rozdělit, pomoci nám, vnoučatům. Sám chápeš, teď je to složité období…

Díval jsem se na ně a nepoznával své děti. Tyto stěny viděly vše: jak jsme se s jejich matkou přistěhovali mladí, jak jsme postavili první postýlku, jak děti dělaly první kroky po těchto parketách. Žili jsme tu celý život. A teď mi nabízejí to všechno prodat, jako starý nepotřebný kus nábytku.

— Tak tohle, — řekl jsem tiše. — Nikam nepojedu.

— Tati… — začala dcera. — Myslíme na tebe. U tety ti nebude osamoceno.

Zvedl jsem oči.
— Myslíte na mě? Nebo na byt?

Zmlkli. Syn se otočil k oknu, dcera se zaměřila na šálek.

V hrudi vše hořelo. Před očima vystoupala žena. Sedí na této pohovce, plete, směje se, připravuje v kuchyni můj oblíbený koláč, volá mě na večeři. Už pět let tady není. A vše, co nám zůstalo společně, jsou stěny toho bytu, fotografie na poličkách, vůně starých knih. Jak to mohu odevzdat? Jak mohu odejít, jako bych ji vymazal ze svého života?

— Nikam nepojedu, — zopakoval jsem důrazněji. — A byt nikdo neprodá, dokud budu žít.

Děti se na sebe podívaly. V jejich očích nebylo pochopení. Jen podráždění a lítost. Jako bych já byl vinen tím, že jsem nesouhlasil s jejich „pohodlným“ řešením.

Skoro bez slova vstaly. Rozloučili se suše. Dveře práskly a ticho se vrátilo. Zůstal jsem sedět u stolu, dívaje se na šálky, ze kterých sotva pili.

Prošel jsem se po místnostech. Dotkl jsem se stěny v chodbě — stále jsou tam malé škrábance od synova kola, když se učil jezdit. Na kuchyňské poličce — talíře, které žena tolik milovala. V ložnici — její zrcadlo. Všechny tyto věci jsou součástí našeho života. Mého a jejího. A já nedovolím to převést na peníze.

Ano, jsem starý člověk. Ano, bývá mi osamoceno. Ale stále pamatuji, co znamená být člověkem. A mé děti na to zřejmě zapomněly. Nepotřebují mě, potřebují jen byt.

Sedl jsem si do křesla u okna. Za sklem šuměly stromy a v paměti mi zněl její hlas: „Šetři náš domov“. Sevřel jsem pěsti a pochopil — dodržím tento slib. I kdybych kvůli tomu musel zůstat zcela sám.

A tak si říkám, dokázali byste se vzdát svého domova, kde jste žili polovinu života s milovaným člověkem, pro výhody dětí? Nebo byste také drželi až do posledního?