Chtěla jsem jen vyvést svého manžela aprílem a schovala jsem se do skříně… ale to, co se stalo potom, změnilo celý můj život…

Vždycky jsem milovala vymýšlení žertů. Hloupoučký zvyk už z dob studií — udělat něco nečekaného, dětinsky hloupého, ale přitom legračního. Ten večer jsem se rozhodla vyzkoušet starý trik: napsat manželovi, že přespím u mámy, a sama se schovat do skříně. Chtěla jsem dramaticky vyskočit, až přijde, — jako překvapení! Představovala jsem si, jak se lekne a pak se budeme oba smát.

Slyšela jsem, jak zaskřípal klíč v zámku. Srdce mi bilo tak hlasitě, že se zdálo, že ho uslyší dřív než mě. Stěží jsem zadržovala smích, abych se neprozradila předčasně.

A pak se otevřely dveře. Prudce jsem otevřela dveře skříně a vyskočila ven, hlasitě křičící:
— Překvapení!

A pak se všechno pokazilo.

Místo jednoho hlasu jsem v předsíni slyšela dva. Ztuhla jsem, dívala se na scénu, kterou nikdy nezapomenu. Stál tam můj manžel s taškou přes rameno. A vedle něj — žena. Nejen kamarádka nebo kolegyně. Držela ho za ruku. Příliš blízko, příliš sebevědomě. Jejich prsty byly propletené, jako u lidí, kteří si nic netají.

Oba ztuhli šokem, jako by před nimi stálo strašidlo. A ve mně se všechno zhroutilo.

— Co… to je? — slova mi vytryskla s chraplavým hlasem.

Otevřel ústa, ale nic neřekl. Žena jako první stáhla ruku, provinile sklopila oči. A on… pouze těžce vydechl, jako by se v tu chvíli vzdal.

— Neměla jsi to vidět, — řekl tiše.

Neměla? Stála jsem tam, třásla se, neschopna pochopit, zda je to hloupý vtip. Vždyť já sama chtěla žertovat. Ale místo smíchu — hrouda v krku a pálčivá bolest v hrudi.

Ve skříni, kde jsem se před chvílí schovávala, stále vonělo mými věcmi. Našimi společně strávenými léty. A přede mnou stála cizí žena — mladší, upravenější, s výrazem trapného soucitu ve tváři. Chtěla něco říct, ale zvedla jsem ruku:
— Neodvažuj se.

Dívala jsem se na manžela. Na toho muže, se kterým jsem prožila více než deset let. S kterým jsem plánovala, hádala se a usmiřovala, rodila děti, měnila nábytek, jezdila na dovolenou. S kterým jsem myslela, že všechno je «navždy». A najednou to «navždy» skončilo jednoho večera, v jednom absurdním okamžiku mého vlastního žertu.

— Jak dlouho to trvá? — zeptala jsem se. Hlas se třásl, ruce také.

On sklopil oči.
— Dlouho.

Dlouho. Jedno slovo všechno přeškrtnulo.

Nerozčílila jsem se. Nekřičela jsem. Ani jsem neplakala. Jen jsem vstala a šla do kuchyně, abych se držela okraje stolu — jinak bych se sesunula na podlahu. Hlava mi hučela, jako po úderu. Slyšela jsem jejich šeptání v předsíni. Říkala mu něco, on jí odpovídal. A já pochopila: pro mě tu už není místo.

Ten večer jsem nevěděla, co dělat. Chtělo se mi utéct, kamkoli — jen je nevidět. Chtělo se mi volat kamarádkám, křičet, svěřit se. Ale mlčela jsem. Prostě jsem seděla v kuchyni, dokud neodešli.

Nezůstal se mnou. Odešel s ní.

A já zůstala — sama, v bytě, který se najednou stal cizím.

Přemýšlela jsem o tom, jak je to celé hloupé. Chtěla jsem svému manželovi dát moment smíchu, lehkosti, a nakonec jsem sama sobě dala moment pravdy. Hořké, ale asi potřebné.

Víte, nejhorší nebylo to, že mi byl nevěrný. Ale to, že nebojoval. Neomlouval se. Neříkal «promiň». Nechytil mě, neříkal, že se spletl. Prostě přijal mou bolest jako něco nevyhnutelného. Jako by na ten okamžik dlouho čekal.

Nevzpomínám si, jak jsem tu noc usnula. Pamatuji si jen ráno: probudila jsem se s oteklýma očima, ale uvnitř jsem měla jasno — zpět cesta není. Do té skříně jsem se schovala, abych si z něj vystřelila. A vyšla z ní — už do jiného života.

Někdy, víte, si říkám: možná by bylo lepší nevědět. Ale pak si uvědomím — ne. Lepší je hořká pravda, než žít v iluzi.

A co vy si myslíte? Je lepší žít ve sladké lži, nebo přece jen znát pravdu, i když vám zlomí srdce?