Jedli jsme v obchodním centru… ale jedna krátká věta od mého 82letého otce přiměla teenagera zmlknout a zamyslet se…

Nedávno jsem vzal svého 82letého otce do obchodního centra, chtěli jsme mu pořídit nový pár bot. Po nákupech jsme se rozhodli si dát něco k snědku v jídelní zóně. Zatímco jsme seděli, všiml jsem si, že můj otec bedlivě sleduje teenagera u sousedního stolku.

Měl vlasy trčící do všech stran a obarvené na všechny barvy duhy. Otec z něj nespustil oči. Teenager se na něj několikrát podíval a pokaždé viděl, že otec se na něj stále dívá. Nakonec, unavený z toho, mladík odfrknul: „Co, dědo, nikdy jsi ve svém životě neudělal nic bláznivého?“ Připravil jsem se – znaje mého otce, určitě přijde nějaká ostrá odpověď. Ale on, aniž by mrkl okem, klidně řekl:

— Udělal. — Jednou jsem žil 82 let a ani jednou jsem se nesnažil přemluvit lidi, aby nebyli sami sebou. Zkus to, to je mnohem šílenější než barvit si vlasy. Mladík očekávající obvyklé „v mých letech“ se zadusil kolou.

Už naznačoval pohrdavý úsměv teenagera, který předem ví, že ho začnou poučovat, ale úsměv zmizel. Znovu chytil otcův pohled – a v něm nebylo ani odsouzení, ani ironie, jen čistá zvědavost a ta průzračná pozornost, kterou byl schopen odzbrojit i ty nejodpornější lidi.

— A co, — nevydržel teenager, — fakt ani jednou?

— Proč ne, — otec se usmál a pokývl na barevné prameny.

— Udělal.

Akorát jsem si nebarvil vlasy. Například jsem jednou, když jsem byl ve třetím ročníku, pomaloval výkresovou desku tak, že nákres lodního převodníku vypadal jako vitráž katedrály. Učitel nejprve křičel, ale pak si ten „převodník“ pověsil doma v rámečku.

A jednou jsem o půlnoci tančil na střeše tramvaje – bylo nás šest a vraceli jsme se po odevzdání projektu a rozhodli jsme, že oslavě chybí vítr. Ale hlavní je, — lehce zakroutil hlavou, — že jsem věc udělal opravdu bláznivou: naučil jsem se nebát se cizího odsouzení. Je to jako na stavbě: pokud víš, že beton může být nejen šedý, ale také teplý, drsný, hladký, postavíš lepší dům. Stejně tak je to i s lidmi. 

Teenager se odmlčel, otočil se a předstíral, že dopíjí svou kolu. Ale viděl jsem, jak se tajně znovu podíval na mého otce. Už ne s výzvou, ale s určitým studem. Můj otec to uměl tak – zdánlivě nic neřekl, ale po jeho slovech se něco v lidech uvnitř hnulo.

— Dědo, a co bylo dál? — najednou se zeptal teenager, ačkoliv ho nikdo o to nežádal.

Otec pokrčil rameny.
— Dál? Žil. Pracoval. Oženil se. Vychovával děti. Ale víš, kdybych stále sledoval, co si o mně myslí sousedé nebo kolegové, neprožil bych ani polovinu toho, co jsem prožil. — Udělal pauzu a dodal tiše: — A dokonce i teď, když je mi 82, mě někdy ještě přepadne strach. Ale strach – to nic není. Ale nezkusit to – to je opravdový problém.

Teenager zmlknul. Nejprve chtěl možná říct nějaký vtip, jak to obvykle dělají kluci v jeho věku, ale neudělal to. Jen přikývl a ponořil se do svého kelímku.

Dojedli jsme v tichu. Ale všiml jsem si, jak se mladík několikrát znovu podíval na mého otce. A jeho pohled byl úplně jiný. Takový… jako by poprvé viděl ve starci ne jen “starého bručouna”, ale člověka.

Když jsme vyšli z obchodního centra, otec tiše řekl:
— Vidíš, synu. Lidé čekají, že je budeš učit, kritizovat, vysmívat se jim… Ale když se na ně podíváš bez zloby, odzbrojíš je. Nechtějí tvé odsuzování, chtějí tvou pozornost.

Šel jsem vedle něj a cítil, jak je pro mě najednou obtížné mluvit. Na hrudi stál jakýsi knedlík. Můj otec nebyl vždy tak měkký. V mládí byl tvrdý, tvrdohlavý, náročný. Pamatuji si, jak jsme se hádali, jak jsem ho nechápal. Ale teď, když stárne, čím dál častěji se přistihuji, že chci poslouchat každé jeho slovo. Protože v jeho hlase už není žádná hořkost, jen čistá zkušenost.

A asi nejtěžší je vědět, že této zkušenosti už mi nezbývá mnoho poslouchat. Stárne. Unaví se rychleji. Někdy zapomene, kam položil klíče. Ale takové momenty – jako dnes, s tím teenagerem, – si uchovávám jako cennost. Protože mi připomínají: člověk může být skutečně živý až do úplného konce.

Po cestě domů otec řekl ještě jednu větu, na kterou nezapomenu:
— Když ti bude přes osmdesát, nebudeš si pamatovat, kdo se na tebe jak díval. Budeš si pamatovat jen ty, které jsi se nebál vidět doopravdy.

Přikývl jsem, ale uvnitř se vše převrátilo.

Už večer, když usnul v křesle u televize, seděl jsem vedle a díval se na něj. Na jeho ruce s žilkama, na šedé vlasy, na klidný dech. A bylo mi tak bolestně a zároveň teplo. Bolestně – z toho, že stárne. Teplo – z toho, že je stále vedle mě.

A pomyslel jsem si: možná tohle je to nejbláznivější – nepokoušet se změnit svět, nesoudit, kdo má pravdu, ale prostě zůstat sám sebou a přijímat ostatní takové, jací jsou, a žít svůj šťastný život.

A už jste se někdy přistihli při myšlence, že to nejodvážnější – to nejsou činy, ale umění žít bez strachu z cizích pohledů a mínění o vás?