Vůně starých sešitů mě dodnes dohání k slzám…

Nedávno jsem u mamky ve sklepě narazila na starou krabici. Uvnitř — moje školní sešity, třídní knížky, lístečky, fotky. A když jsem otevřela první, pomačkaný sešit v kostkách, okamžitě mě zasáhla vlna vzpomínek. Ta vůně — papíru, inkoustu, křídy — jako by mě vrátila o patnáct let zpátky. Seděla jsem na podlaze mezi prachem a věcmi a brečela. Ne proto, že by to bylo špatné. Ale proto, že to bylo až příliš krásné — a už nikdy se to nevrátí. A tehdy se mi vybavilo…

S Terezou jsme vždycky seděly v poslední lavici. Učitelé brumlali: „Vy tam vzadu jste jak na trhu!“ — a my potlačovaly smích a schovávaly si pod lavicí papírky. Dodnes mám někde maličký lísteček s jejími čmáranicemi: „Po vyučování jdeme k bufetu na hranolky?“ Tehdy to pro nás bylo to nejdůležitější na světě.

Pamatuju si, jak v osmé třídě k nám nastoupil nový kluk — Lukáš. Polovina třídy se do něj zakoukala, a já si potají psala jeho příjmení vedle svého do sešitu z dějepisu. Směšné, že? Ale tehdy jsme věřily, že školní láska je navždy. Dodnes si pamatuju, jak mi bušilo srdce, když mě poprosil o propisku. Taková maličkost, a já ji pak týden nosila v penále a bála se s ní psát, abych „nesetřela“ jeho dotek. Dnes to působí naivně, ale právě z takových drobností se skládalo naše štěstí.

Byly i písemky, kdy se mi srdce rozbušilo jako o závod, jako by na známce závisel celý život. „Kláro, nech mě opsat!“ — šeptal Petr z první lavice. A já, celá vyděšená, mu podstrčila tahák. A pak jsme se všichni smáli v jídelně, jedli buchty a rozebírali, jak „přísně“ se na nás podívala matikářka.

A taky školní slavnosti. Vánoční besídky v tělocvičně, mandarinky a levné blikající řetězy, které svítily jako pominuté. Zkoušeli jsme polonézu na maturitní ples, připravovali scénky, šili kostýmy. Pamatuju si, jak jsem na poslední chvíli ztratila korunku k roli Sněhové vločky a brečela na záchodě, a holky ze třídy mi vyrobily novou — z alobalu a třpytek. Tehdy to byla tragédie, ale dnes vím, že to bylo skutečné kouzlo. To vědomí, že celá třída je jako rodina, už jsem nikdy nikde nezažila.

I učitelé byli výjimeční. Tehdy jsem nechápala, proč na nás naše třídní tak často křičela. Ale dnes si myslím, že nás prostě měla ráda. Vždyť jsme pro ni byli jako děti. Když jsem ji nedávno potkala na ulici, poznala mě okamžitě: „Kláro, ty jsi ale vyrostla!“ A mně sevřelo srdce. Pro ni jsme navždy ti hluční puberťáci, co jí nedali klidně učit. A pro mě ona zůstane člověkem, který dokázal jedním slovem ulehčit i ten nejtěžší den.

A pak to všechno skončilo tak rychle. Poslední zvonění, bílé halenky, mašle, kluci v oblecích. Stáli jsme, drželi se za ruce a plakali. Zdálo se, že je to rozloučení navždy — ale nikdo tomu nevěřil. Slíbili jsme: „Budeme se scházet každý rok! Nikdy se neztratíme!“ Jenže přišla univerzita, práce, rodiny. A kontakty se zpřetrhaly. Dnes ani nevím, kde většina z nich žije, co dělají. A bolí to. Protože tehdy jsme si byli blíž než kdokoliv jiný.

A víte, co bylo nejhezčí? Štěstí tehdy bylo tak jednoduché. Vešlo se do skleničky malinovky a do kebabu po škole. Do toho, jak jsme šli domů šedými ulicemi s těžkými batohy a snili: „Až skončí škola, začne opravdový život.“

A opravdový život začal… ale proč není lehčí?

Nedávno jsem potkala spolužáka Martina. Kdysi první krasavec třídy, všechny holky po něm šílely. Stáli jsme ve frontě v lékárně, a on mě nejdřív vůbec nepoznal. A když poznal, jen pokrčil rameny: „No, ahoj.“ A odešel. A mně se vybavilo, jak mě kdysi bránil, když mi starší kluci chtěli sebrat mobil. Tehdy byl hrdina z filmu. A dnes? Obyčejný unavený chlap. A já taky.

Občas si říkám: kdybych se mohla vrátit jen na jediný den do školy, vybrala bych si obyčejný den. Sedíme na přírodopisu, venku prší, a já si do sešitu kreslím srdíčka. Vedle mě Tereza šeptá: „Ať už zazvoní.“ A pak opravdu zazvoní zvonek a my vyběhneme na chodbu, smějeme se tak hlasitě, že nás školník vyžene.

V krabici jsem našla svůj starý deník. Otevřela jsem ho — a na první stránce zápis: „Dneska jsme s holkami jedly zmrzlinu a slíbily jsme si, že se nikdy nerozejdeme.“ Smála jsem se a brečela zároveň. Protože s některými už ani nevím, kdy jsme se přestaly vídat. Život nás rozházel po různých městech. A přitom jsme slibovaly…

Někdy mám pocit, že školní roky byly jediné období, kdy jsem žila doopravdy. Bez strachu, bez masek, bez těžkých rozhodnutí. Prostě jsem žila. A právě vůně starých sešitů mi to připomněla. Je to jako dveře do minulosti, které zůstanou navždy pootevřené — stačí se jen nadechnout.

Zavřela jsem krabici a odložila ji zpět. Ale teď vím: až bude opravdu těžko, znovu ji otevřu. A vrátím se tam, kde bylo všechno jednoduché, opravdové a upřímné.

Nemáte někdy pocit, že právě ty obyčejné školní chvíle byly ty nejkrásnější v celém životě?