„Vrátit, nebo si nechat?“ Uklízečka stála před volbou, která mohla změnit její život…

Starý činžák v centru Prahy přivítal Lenku svým oprýskaným majestátem – chodba duněla jako studna, voněla vlhkem a něčím nakyslým, těžko říct, jestli to byly zapomenuté odpadky, nebo prostě stáří domu. Vystoupala do třetího patra po ošlapaných mramorových schodech a znovu se okřikla. Nemyslet. Nesrovnávat. Nepřipomínat si svůj světlý, prostorný byt na Žižkově, kde teď hospodařila jiná žena a kam sama mohla přijít jen po domluvě – aby si vyzvedla zbytky svých věcí, nebo spíš kousky svého bývalého života.

Teď měla jiný život. Život měřený hodinami úklidu, vůní chloru a gumových rukavic. Život pětačtyřicetileté ženy se dvěma nedokončenými vysokými školami, která po dvaceti letech manželství zůstala s prázdnýma rukama – nebo spíš s hadrem a kýblem. Firma „Čistý kout“ platila málo, ale pravidelně. Stačilo to na podnájem garsonky na okraji města a skromné jídlo. A taky na to, aby se úplně nezbláznila z pocitu totální prohry. I když občas měla dojem, že ten okamžik už je hodně blízko.

Dveře bytu číslo dvanáct otevřela drobná, šedivá paní v staromódním županu přehozeném přes vlněný svetr. Oči – vybledle modré, zmatené jako u ztraceného dítěte.
– Vy… jste z „Čistého koutu“? Leničko? – hlas byl tichý, chvějící.
– Lenka, – opravila jemně, snažíc se povzbudivě usmát. – Dobrý den, paní Anno.
– Ano, ano, Leničko… tedy Lenko… Pojďte dál, prosím. Mám tu… trochu nepořádek. Ruce už neslouží a hlava… hlava taky zapomíná všechno.

Lenka vešla. Byt byl jako celý dům – kdysi zřejmě reprezentační, s vysokými stropy a štukem, teď nesl stopy času a zanedbání. Prach ležel na nábytku, hromady knih a novin zabíraly židle, na podlaze drobky. Ale hlavní tón nebyl špína, nýbrž bezradnost staré paní, která visela ve vzduchu. Anna neklidně pobíhala, cosi si mumlala a nahlížela do šuplíků i na police.

– Hledáte něco, paní Anno? – zeptala se Lenka, sundávajíc bundu a vytahujíc z tašky pracovní uniformu – obyčejné modré tričko a zástěru. Předpisy říkaly: minimum komunikace, ale nemohla nechat bez povšimnutí tak očividnou úzkost.
– Hledám, Leničko, hledám… Ztratila jsem… Takovou věc… Po mamince… A kam jsem ji dala, za nic si nevzpomenu! Včera ještě byla na komodě… nebo ne? Ach, ta moje děravá paměť…

Lenka si povzdechla. Takové situace se stávaly. Hlavní bylo dělat si svou práci, nenechat se rozptýlit. Metodicky se pustila do úklidu: kuchyň, koupelna, pokoj. Myla, drhla, vysávala, snažíc se nevnímat paní Annu, která se pořád motala kolem, naříkajíc a hledajíc ve všech koutech.

Pokoj byl nejvíc zanedbaný. Starý tmavý prádelník, knihovna až ke stropu, fotky v zaprášených rámech. Lenka odsunula těžkou komodu, aby za ní vysála – tam se vždycky hromadilo nejvíc prachu. Světlo vysavače zachytilo cosi, co matně zablesklo. Sehnula se a zvedla to.

Byla to stará brož. Stříbrná, s potemnělou filigránou a několika vybledlými granáty, připomínajícími ztuhlé kapky krve. Předmět rozhodně ne moderní, možná opravdu cenný. Po mamince… Ta, kterou paní Anna hledala.

Lenčině srdce se rozbušilo. Co teď? Logika radila – hned vrátit. Ale hned se objevila i jiná myšlenka, chladná a nepříjemná. Paní Anna už moc nevěří paměti. A co když si brož vezme a za hodinu zapomene? Nebo si pomyslí, že ji Lenka ukradla a pak „podhodila“? Jeden telefon do firmy – a konec práce. Možná i policie… Kdo uvěří rozvedené ženě, která se živí úklidem, proti staré paní z bytu v centru Prahy?

Držela brož v ruce, v gumové rukavici. Kameny matně jiskřily. Pohlédla na Annu, která zase bezradně přehrabovala papíry na stole. Na okraji ležela hromádka složenek. Lenka zahlédla horní – účet za elektřinu s vysokou částkou a červeným nápisem „Uhradit ihned!“.

V krku jí stál knedlík. Známý pocit bezmoci se smísil s ostrým soucitem k té osamělé, zmatené ženě. Nechat ji takhle, zoufalou, hledající rodinnou památku, zatímco jí hrozí, že jí odpojí proud? Nebo riskovat svou křehkou stabilitu kvůli chvilkovému záchvěvu lidskosti?

Vzpomněla si, jak nedávno stála na chodbě svého bývalého bytu, a exmanžel s novou partnerkou řešili, které z „jejích“ váz si nechají. To ponížení a bezmoc bolely skoro fyzicky. Ne, nemohla teď mlčet ani to nahlásit manažerovi, který by z toho udělal ještě větší problém.

Mezitím paní Anna úplně zmalomyslněla. Sedla si na kraj židle a tiše se rozplakala, otírajíc si oči cípem županu.
– No vidíš, už jsem k ničemu… Pamiątku po mamince ztratila…

To rozhodlo. Lenka se rychle rozhlédla. Anna seděla zády ke stolku u křesla. Na stolku ležely brýle v pouzdře a starý časopis. Musela jednat rychle a nenápadně.

Zadržela dech, přistoupila ke stolku, jako by rovnávala ubrousek. Sekundové, nepostřehnutelné gesto – a brož spočinula vedle pouzdra na brýle, lehce zakrytá rohem časopisu.

Srdce jí bilo tak silně, že se zdálo, že to musí být slyšet v tichu bytu. Ještě pár minut uklízela, snažíc se dýchat rovnoměrně. Pak, jakoby mimochodem, procházela kolem stolku a zastavila se.
– Ale paní Anno! – hlas zazněl trochu hlasitěji, než chtěla, ale přirozeně. – Podívejte, není tohle vaše brož, tady u brýlí?

Anna zvedla uplakanou tvář, podívala se na Lenku, pak na stolek. Oči se jí rozšířily.
– Ježiši! – plácla rukama, přiběhla a popadla brož. – Našla se! Našla, moje drahá! Leničko, děkuju vám! Ach, slepá husa jsem, přímo před nosem ležela a já ji neviděla!

Tvář staré paní se okamžitě změnila. Vrásky se vyhladily, v očích se rozsvítil jiskřička radosti. Přitiskla brož k hrudi, něco si šeptala, a pak se znovu obrátila k Lence s úsměvem.
– Děkuju vám, zlatíčko! Jak jste všímavá! Sama bych ji nenašla… Kámen ze srdce!

Lenka se pousmála, cítila, jak z ní pomalu padá napětí.
– To nic, paní Anno. Hlavně, že se našla.

Rychle uklidila zbytek bytu, vyhýbajíc se přílišným pohledům na rozzářenou hospodyni. Lehká úzkost pořád dřímala někde uvnitř – „a co když…“. Ale nad tím se rozléval jiný pocit – teplé, tiché uspokojení. Nejenže uklidila cizí byt. Udělala něco správného. Malého, nenápadného, riskantního – ale správného. Poslechla srdce, ne strach ani instrukce.

Na rozloučenou jí paní Anna ještě jednou vřele poděkovala a dokonce se snažila vsunout jí do kapsy bankovku, kterou Lenka zdvořile, ale rozhodně odmítla.

Venku se zhluboka nadechla jarního vzduchu. Lehounký vítr jí čechral vlasy. Svět kolem se nezměnil – ti samí lidé spěchali, auta troubila, šedé domy stály. Ale uvnitř se něco pohnulo. Křehká, skoro zapomenutá víra v sebe, v to, že si dokáže uchovat důstojnost i tehdy, když život udeří nejtvrději, potichu ožila.

Nebylo to vítězství ani triumf. Jen tichá jistota: přežiju. Obstojím. A neztratím to nejdůležitější – sebe.

A tahle tichá jistota měla větší cenu než jakákoli brož.