Jednou jsem ztratila syna v obchodním centru…

Jednou jsem ztratila syna v obchodním centru. Drželi jsme se za ruce, ale na chvilku jsem se rozptýlila, a on zmizel. Nejprve jsem si myslela, že je někde poblíž, u výlohy, ale čím déle jsem běhala, tím víc se ve mně stupňovala panika. Křičela jsem jeho jméno, běhala z oddělení do oddělení, lapala po dechu, ruce se mi tak třásly, že jsem nemohla vytočit číslo na telefonu. Lidé se otáčeli, někteří radili obrátit se na ochranku, jiní se jen soucitně dívali. V hlavě mi zněl jen jeden zvuk — můj vlastní křik.

Tehdy ke mně přistoupila žena. Položila mi ruku na rameno a řekla, že všechno bude v pořádku. Mluvila měkce a klidně. Nabídla mi vodu a ujišťovala mě, že děti se vždycky najdou. Skoro jsem ji neposlouchala, jen jsem kývala a utíkala dál, ale její tvář se mi z nějakého důvodu vryla do paměti. Vypadala upraveně, s chladnými očima a úsměvem, který se zdál být v té chvíli nevhodný.

Syna našli po několika hodinách. Řekli, že byl v herně, seděl tam, mlčel a neplakal. Přitiskla jsem ho k sobě tak pevně, že jsem se bála, že ho udusím. Vypadal unaveně a bledě, ale připisovala jsem to stresu. Jeli jsme domů a já se snažila na ten noční můru zapomenout.

Uběhlo deset let. Nedávno jsem to vyprávěla kamarádce, vzpomínala jsem, jak jsem běhala, jak jsem panikařila, a jak ke mně přistoupila ta žena a snažila se mě uklidnit. Dokonce jsem ji nazvala „dobrou neznámou“. Syn seděl vedle, poslouchal. A najednou zbledl.

— Dobrá? — zeptal se překvapeně. — Mami, ta žena…

Zmlkl, podíval se na mě, jako by mě poprvé viděl. Pocítila jsem náhlý chlad.
— Co, synku? Jaká žena? — zeptala jsem se.

Dlouho mlčel. Potom tiše řekl:
— Ona mě oslovila jako první. Ne ochránci, ne zaměstnanci. Ona. Nejprve mě chytla za ruku a řekla, že ví, kde jsi. Vedla mě do nějaké chodby. Byla tam tma a bála jsem se. Rozplakal jsem se a řekl, že chci k mámě. Ona se sklonila a řekla: „Tiše. Nekřič. Tvojí mámě bude lépe bez tebe.“

Zatajila jsem dech.
— Co bylo dál? — zašeptala jsem.

Otočil se, jako by se bál, že se tam znovu ocitne.
— Poté přišel muž v uniformě, strážce. Ona mě odstrčila a řekla: „Tady je, ztratil se.“ A sama se jen usmívala. Jakoby se nic nestalo.

Zastavila jsem se. Pamatovala jsem si jen svou paniku, její ruku na mém rameni a slova „všechno bude v pořádku“. Ale můj syn si pamatoval něco jiného — její chladné oči a větu, která se mu vryla do hlavy navždy.

Od té doby nenávidí obchodní centra. Vždycky se mě drží za ruku, i teď, když už je dospělý. Myslela jsem si — zvyk. Ale ukázalo se, že je to strach. Strach, že ho znovu odvedou tam, kde je tma a cizí hlas šeptá, že mamince bude lépe bez něj.

Tu noc, kdy to řekl, jsem dlouho nemohla usnout. A on, než zhasl světlo, řekl tiše:
— Mami, dodnes občas slyším její hlas ve snu. Pořád to opakuje.

Otočila jsem se ke zdi a rozplakala se tak, jako jsem neplakala od toho dne, kdy jsem ho v tom centru ztratila. Protože jen teď jsem pochopila: on je pořád ztracený, jen už je vedle mě.