Moje macecha četla nahlas zápisky z mého dětského deníku na mé svatbě, aby mě ponížila

Nikdy jsem nechtěla, aby byla na mé svatbě. Ale táta prosil. Říkal: „Dcero, udělej to pro mě. Je to jen jeden den“.
Povolila jsem. A chybovala.

Jmenuji se Viktorie, je mi 28 let. Před měsícem jsem se vdala za Markuse — muže, který je po mém boku šest let, který o mně ví všechno, dokonce i to, co se týká Evy. To je jméno mé macechy. Ženy, která mi pokazila dětství.

Objevila se v našem životě, když mi bylo deset. Maminka zemřela a táta byl zdrcený. Poutal se k Evě jako ke spáse. Pro něj byla „opora“. Pro mě a moji sestru Martu to byla muka. Její „poznámky“ byly jako nože.
„Viktorie, možná necháš koláč těm, co mají tenčí pas?“
„Oh, odvážné šaty! Obdivuji holky, které se nebojí vypadat směšně“.
Ve 13 letech jsem náhodou zaslechla její telefonát: „Davidova dcera je celá po matce — žere bez míry, vypadá otřesně“.

Zkoušela jsem si stěžovat tátovi, ale on jen povzdechl: „Snaží se, Vic, nebuď tak přísná“.
Tak jsem se naučila mlčet. Všechny své stížnosti jsem psala do růžového dětského deníku s hloupým zámkem. Tam byly všechny moje komplexy, strachy a naděje.

Odešla jsem z domova v 18 a téměř se nevracela. Jen na oslavy, z pocitu povinnosti. K Evě jsem se chovala chladně. Ale na svou svatbu… přece jen jsem souhlasila ji pozvat. Kvůli tátovi.

Obřad byl krásný. Byla jsem opravdu šťastná. S Markusem jsme se smáli, tančili, a téměř jsem uvěřila, že všechno bude dokonalé.
A pak začaly projevy.

Nejprve vystoupila Marta, pak moje nejlepší kamarádka. A pak vstala Eva. Vzala mikrofon a usmála se, řekla:
„Pro ty, co nevědí, jsem macecha Viktorie.“

A vytáhla můj deník.
Ten samý. Z mého dětství. S růžovým obalem, se zámkem, kterému jsem kdysi věřila, že je „spolehlivý“.

Cítila jsem, jak mi zchladly ruce.
„Odkud ho máš?..“ postupně jsem vydechla.
Otevřela ho a sál slyšel:
„7. března: nenávidím své boky. Všichni si myslí, že jsem zrůda“.
Pak ještě:
„15. dubna: myslím, že Marek je zamilován do Viktorie. Na mě se nikdo ani nepodívá“.
A dál:
„9. června: trénovala jsem líbání s rukou. Asi umřu, aniž bych se skutečně políbila“.

Lidé se na sebe začali dívat, někdo se uchechtl. Uvnitř mě všechno zmrzlo. Byly to mé nejostudnější, nejosobnější myšlenky, které jsem sdílela jen s papírem.

Zakřičela jsem:
„Dost!“
Usmála se:
„Ale to je tak roztomilé. Všichni přece vidí, jaká jsi byla… opravdová.“

Markus vstal a postavil se vedle mě. Jeho hlas se třásl hněvem:
„Ponížit nevěstu v její den — to je vše, co umíš?“

V tu chvíli vstal táta. Podíval se na Evu tak, jak nikdy předtím. A řekl pevně:
„Dej mi ten deník.“

Zakabonila se, ale podala mu ho.
„Je konec,“ řekl táta. „Sbal si po svatbě věci. Dnes vybírám svou dceru.“

Rozplakala jsem se. Ne z ponižování. Ale protože po 18 letech táta konečně viděl pravdu.

Eva odešla, práskala dveřmi. A já zůstala stát vedle Markuse a táty, poprvé se cítíc, že nejsem sama.

…Později, po líbánkách, jsem se vrátila domů a našla u dveří balíček. Uvnitř byl nový deník, krásný, kožený. A poznámka od táty:

„Viktorie, tvá slova vždy měla význam. Nikdo už je nepoužije proti tobě. Tento deník ať uchovává radost, ne bolest. Učím se naslouchat. Pokud budeš chtít — jsem tu. S láskou, táta“.

Rozplakala jsem se. Ne ze žalu — ale z toho, že ztracené roky se už nevrátí. Ze všeho, co jsem celou tu dobu čekala, že mě ochrání.
A z toho, že teď, když je příliš pozdě, to konečně udělal.