Každou noc můj manžel mizel ve 3:12… a jednoho dne jsem zjistila, kam. Pravda byla těžší než lež

Probudila jsem se uprostřed noci – nikdo vedle mě. Manžel nebyl v posteli. Na hodinách 3:12. Podívala jsem se do kuchyně – nikdo.

A najednou – cvaknutí zámku: vchodové dveře se otevřely a on vešel.

– Kde jsi byl? – zeptala jsem se.

– Vynášel jsem odpadky, – klidně odpověděl.

– Ve tři hodiny v noci? – nemohla jsem skrýt údiv.

Přikývl. Ale něco bylo špatně. Podívala jsem se pod dřez. Odpadky byly na svém místě. Lež byla zjevná, ale důkazy chyběly.

Další noc jsem dělala, že spím, abych ho chytila. Ale usnula jsem. Ráno – odpadky znovu na místě. Znovu.

Třetí noc jsem si nastavila budík na 3:00. Probudila jsem se. On nikde, jeho polovina postele – studená. Vyšla jsem na chodbu a zůstala v šoku, když jsem ho uviděla…

Seděl přímo na podlaze u vchodových dveří. V rukou — stará černá sportovní taška, na klíně otevřený deník. Marcos se nad ním sklonil, něco četl a občas si rukou utíral oči. Přišla jsem blíž — prkna zaskřípěla. Lekl se, zvedl hlavu.

— Co tady děláš? — Můj hlas zněl přísněji, než jsem chtěla.

— A ty? — pokusil se usmát, ale bylo to křečovité.

— Už několik nocí odcházíš. Kam?

Marcos zavřel deník a dlouho na něj hleděl, jako by se sbíral myšlenky. Pak tiše řekl:

— Jezdím za Laurou.

Srdce mi spadlo někam dolů.

— Za jakou Laurou? — zeptala jsem se sotva slyšitelně.

— Za sestrou, — zvedl oči. — Nezvládá to. Po smrti mámy dostává záchvaty, bojí se být sama v noci. Myslel jsem, že to rychle přejde, ale zavolá a já nemohu nejet.

Zmlkla jsem. V krku mi vstal knedlík. Věděla jsem, že jeho sestra těžce snáší ztrátu, ale nikdy bych si nemyslela, že je to tak špatné.

— Proč jsi mi to neřekl? — zeptala jsem se.

— Protože jsem tě do toho nechtěl zatahovat. Taky znám tvůj vztah k mé sestře. Nepodpořila bys to.… — odvrátil oči. — Bál jsem se, že si pomyslíš, že se o ni starám víc než o tebe.

Posadila jsem se vedle. Taška, kterou vozil s sebou, byla naplněna obyčejnými věcmi: přikrývka, čaj, léky. Uvnitř ležely fotografie jejich matky, úhledně převázány stužkou.

— Mohl bys mi věřit, — řekla jsem tiše. — Jsme přece rodina.

Přikývl, a já si všimla, jak se mu třesou prsty. Vypadal unaveně, vyčerpaně, s červenými očima.

Seděli jsme mlčky, dokud venku nezačalo svítat. A až tehdy jsem cítila, jak se mi srdce trhá napůl: z lítosti k němu a z bolesti, že to nosí sám.

Teď už vím, kam odchází. A každou noc, když se probudím a vidím prázdné místo vedle sebe, už nejsem rozzlobená. Ale to mi to neusnadňuje. Protože vidím, jak se postupně ztrácí sám v sobě, jak žije ve dvou domovech: vedle mě a vedle jejího ticha.

Někdy se mi zdá, že ho ztrácím ne kvůli nevěře, ne kvůli jiné ženě, ale kvůli cizímu bolesti, do které se ponořil celou hlavou.

A chytám se při myšlence: vydržím to mlčky, být vedle něj a nevyžadovat víc?

Dokázali byste žít s člověkem, který každou noc odchází ne k vám, ale k cizí bolesti?