Já jsem pouze nosila sousedovi potraviny… Ale rok po jeho odchodu jsem dostala dopis, který mě rozplakal…

V našem domě bydlel starší muž. Jmenoval se Viktor. Tichý, nenápadný, vždy ve stejném šedém kabátě a čepici. Setkávala jsem se s ním málokdy, jen ve vchodě nebo poblíž obchodu.

Jeho žena zemřela dávno a děti se rozjely do různých zemí.

Jednou jsem ho viděla, jak stojí u lékárny a těžce dýchá, držíce v ruce seznam léků. Přistoupila jsem k němu, zeptala se:
— Potřebujete pomoc?
Zčervenal, ale nakonec mi papírek přeci jen podal. Vešla jsem, koupila mu léky a přinesla je. Děkoval, jako bych mu zachránila život.

Od té doby se z toho stala zvyk. Když jsem šla do obchodu — zašla jsem i k němu, ptala se, jestli něco nepotřebuje koupit. Někdy mi předal peníze a seznam, jindy jen požádal o mléko a chléb. Všechno to vypadalo jako maličkost, bezvýznamná věc, vždyť jsem stejně šla nakupovat.

Moc jsme se nebavili. Byl málo mluvný, jen vděčně kýval a opakoval:
— Děkuji vám, jste hodná.
A bylo mi trochu trapně. Co je na tom, koupit někomu chléb nebo léky?

Pak jsem na chvíli odjela k mámě a když jsem se vrátila, dveře jeho bytu byly zapečetěné. Sousedé řekli: Viktor zemřel. Srdce mi sevřelo, jako by mě udeřili.

Ještě dlouho jsem vzpomínala, jak nesměle držel tašky, jak mi vděčně usmíval, když jsem mu přinesla potraviny. Ale život šel dál.

Ubehl téměř rok. A nedávno jsem našla v poštovní schránce obálku. Rukopis neznámý. Uvnitř — fotografie: Viktor sedí na lavičce, vedle něj mladá žena, jeho dcera. A spolu s fotografií — dopis.

„Dobrý den. Nevím, zda si pamatujete na mého otce. Často jste mu pomáhala — přinášela potraviny a léky. Vyprávěl mi o vás telefonicky a vždy říkal: “V našem domě je hodná žena, bez ní by to bylo těžké”. Velmi si vážil vaší pomoci, přestože to neuměl projevit. Když tu otec již nebyl, probírala jsem jeho věci a našla fotografii, kde jsme spolu. Přál si, že pokud se mi něco stane, předat vám ji — na památku. Děkuji, že jste byli s ním v jeho posledních letech„.

Seděla jsem s tímto dopisem a fotografií v rukou a slzy mi samovolně tekly. Myslela jsem, že jsem jen maličko pomohla sousedovi, bez nějakého zvláštního významu. A pro něj to bylo důležité. Natolik, že chtěl, abych si na něj uchovala památku.

Teď mám fotografii na polici. A pokaždé, když kolem projdu, myslím si: takhle zůstává dobro žít dál. I když se ti zdá, že jsi udělal maličkost — pro někoho to znamená celý svět.