Celý svůj život jsem věnovala dcerám. Všechno jsem žila pro ně. A teď jsem zůstala sama

Kdysi jsem měla všechno. Manžela, dvě malé holčičky, práci… Jednoduché ženské štěstí, které se zdálo být tak pevné a věčné. Ale jedna nehoda všechno překazila. Manžel zemřel při dopravní nehodě, a já zůstala sama s dvěma malými dětmi.

Začátky byly těžké, nevěděla jsem, jak dál žít. Ale děti byly malé — potřebovaly jíst, potřebovaly oblečení. Vzala jsem vše na sebe. Pracovala jsem na dvou zaměstnáních, domů se vracela pozdě v noci a ráno vstávala znovu. Měla jsem málo jídla a málo spánku, ale jen ať oni nic nepotřebují.

Žila jsem pro ně. Pro to, aby mé holčičky měly budoucnost.

Radovala jsem se z každého jejich krůčku, z každého úspěchu. Dobře se učily a to byla pro mě ta největší odměna. Pamatuji si, jak jsem v tajnosti utírala slzy radosti, když učitelka říkala, že mé dcery jsou příkladem pro třídu.

A pak vyrostly. Dokončily vysoké školy. Zůstaly žít ve městě, už se nevrátily domů. Mají své životy, nové starosti. Nejprve občas přijížděly a telefonovaly častěji. Čekala jsem na ty hovory, čekala jsem kroky za dveřmi, čekala jsem jejich smích v mém domě.

Ale postupem času to zmizelo. Oženily se, založily rodiny… A já jako bych přestala existovat.

Teď telefonují jednou za měsíc, narychlo, mezi prací. Pět minut — a to je vše. „Jak se máš, mami? Všechno v pořádku? No dobře, musíme jít, máme práci…“ A pak už jen zvuky tónu.
A já? Já už nemám nic kromě prázdného domu a vzpomínek na ty časy, kdy jejich hlasy naplňovaly tento dům štěstím.

Dnes už téměř nevycházím. Nohy mě přestávají poslouchat, nemám sílu. Pro chleba už sama nemohu dojít. Ještě štěstí, že sousedka mi občas přinese bochník chleba a láhev mléka. A já se modlím k Bohu za tuto pomoc.

Víte, dlouho jsem čekala. Toužila jsem, plakala noci. Srdce se trhalo: „Proč jste mě opustily? Vždyť jsem pro vás udělala všechno!“ Ale pak se uvnitř něco přetrhlo. Jako bych přijala svůj osud. Přestala jsem čekat. Přestala jsem se svěřovat. Teď jako by nebyly v mém životě. A smutek zmizel. Je tu jen ticho.

Každý den se modlím. Prosím Boha o odpuštění za to, že jsem celý život honila materiální věci pro své dcery — obléct je, obout je, dát jim vzdělání. A na duši… na duši jejich jsem zapomněla. Nenaučila jsem je milovat bližní, neukázala jsem jim, že matka není jen člověk, který dělá všechno, ale také srdce, které potřebuje péči. A teď za to platím.

Zůstala jsem sama. Úplně sama. Ale víte… i tak je mám ráda. Dokonce za jejich zapomenutí, dokonce za jejich chladnost. Mám je ráda stejně jako v ten den, kdy jsem objímala malý balíček a šeptala: „Ty jsi můj život“.

A možná že můj život byl prožit špatně. Ale nic nežádám, než jedno — ať jsou mé dcery šťastné. Ať nikdy nepoznají to, co mám já — prázdnotu a samotu.

A já budu žít, jak jen budu moct. S modlitbou, s bolestí, s pamětí.

💬 A co si myslíte — měla by matka dát celý svůj život dětem, i když jí na oplátku zůstane jen prázdnota?