Je mi 55, ale nemám žádný osobní život. To mě opravdu hodně tíží…

Před několika měsíci mi bylo 55 let. Přiznám se, že nevypadám ani se necítím na tento věk. Nemám nadváhu, moje postava je štíhlá a pevná, protože jsem vždy vedla aktivní životní styl a miluji sport. Moje pleť nevypadá povadle, nemám celulitidu.

Když se podívám do zrcadla, uvědomuji si, že můj obličej neprozrazuje můj skutečný věk. Ráda cestuji, hodně jsem toho viděla a zažila v různých zemích.

V životě potkávám muže mého věku nebo starší, ale ti mě moc nezaujímají. S mladšími to ale nějak neklape. Jakmile zjistí, že mi je podle pasu 55, a ne 35-40, jak vypadám ve skutečnosti, zmizí z mého života. Nechci říct, že sním o tom se rychle vdát. Chci vedle sebe mít muže, kterého budu milovat, se kterým mi bude klidně a spolehlivě.

Samozřejmě chápu, že dívky ve 30 letech nemohou najít partnera, tak co mám říkat já, ale… Tyto myšlenky mě neustále pronásledují a všechno mě stále více tíží. Nechci uvěřit, že zbytek života prožiji osamoceně.

Hrozně ráda pozoruji starší páry jdoucí po ulici, jak se drží za ruce. Chápu, že většina z nich je spolu už od mládí, ale chtěla bych věřit, že i v 55 letech mohu potkat někoho, kdo mě udělá šťastnou.

…Věřím, že láska nemá datum spotřeby a že může přijít, když ji nejméně čekáš.

Ale stále častěji mě napadá — a co když už jsem minula toho pravého člověka?
Co když ten, kdo by mohl držet mou ruku ve stáří, kdysi seděl vedle mě ve vlaku nebo stál za mnou ve frontě, a my se nikdy nepotkali pohledem?

Tolik bych chtěla jednoho dne se probudit a pochopit, že už nemusím být stále silná, že vedle mě je ten, kdo mi podá rameno, kdo na mě bude čekat doma a těšit se z mého smíchu.

Vím, že mohu dát lásku, péči a něhu — ale bude někdo, kdo je přijme?

Co myslíte, je možné najít pravou lásku v 55 letech, nebo je to jen krásný sen, kterému chceme věřit, abychom se nevzdali?