Na zdraví dcery UKLÍZEČKY, která se DOBŘE vdala” — tímto přípitkem mě pogratulovala tchyně k mým narozeninám  

Od dětství si pamatuji vůni mokrého hadru, skřípání mopu na školních podlahách a maminčiny unavené ruce. Pracovala jako uklízečka na místní škole a často mě brávala s sebou. Když hodiny skončily a chodby se vyprázdnily, maminka si oblékla starou zástěru a pustila se do práce. Seděla jsem na okenním parapetu, houpala nohama a sledovala, jak se sklání a utírá každou skvrnu. Někdy na mě maminka pohlédla, usmála se a řekla:
— My to zvládneme, dcerko. S těmito rukama ti umyju jiný život.

Žili jsme skromně. Peněz sotva stačilo na to nejnutnější. Nové oblečení jsem viděla jenom na jiných holkách ve škole. Maminka mi šila šaty sama — ze starých látek, které mohla sehnat. Šetřila na sobě, ale vždy se snažila, abych měla něco pěkného. Viděla jsem, jak je unavená, jak bolí její ruce, ale nikdy si nestěžovala.

Na střední škole jsem se rozhodla, že půjdu na univerzitu a dosáhnu víc. Maminka mě podpořila, i když věděla, že to bude těžké. Studovala jsem ve dne a večer si přivydělávala — obě jsme věděly, že jiný život se dá dosáhnout jen tvrdou prací.

Na univerzitě jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Byl z jiné rodiny — zajištěné, vážené. Zamilovali jsme se do sebe, ale stále jsem cítila, že mezi námi stojí neviditelná zeď. Jeho matka, má budoucí tchyně, k mně byla opatrná. Nikdy neřekla nic urážlivého, ale v jejím pohledu jsem četla pochybnosti.

Svatba byla skromná, bez přepychu. Maminka si oblékla své nejlepší šaty — ty, které si kdysi šila pro zvláštní příležitosti. Viděla jsem v jejích očích hrdost a obavu zároveň. Chtěla, abych byla šťastná, ale obávala se, že mě nepřijmou.

Začali jsme s manželem společný život, a maminka stále pracovala jako uklízečka. Někdy přišla ke mně, přivezla sklenici marmelády nebo čerstvé pečivo a vždy říkala:
— Hlavní je, že u tebe je všechno v pořádku.

Všechno se změnilo jednoho dne. Maminka náhle zemřela na infarkt. Nestihla jsem jí říct, že všechno, o čem snila pro mě, se splnilo. Nestihla jsem poděkovat za každou probdělou noc, za každé šaty, za každé slovo podpory.

Po pohřbu jsem se sblížila s tchyní. Začaly jsme se víc bavit a v ní jsem našla tu vřelost, kterou jsem se dříve bála nenaleznu. Stala se mi oporou v těch měsících, kdy jsem se učila žít bez maminky.

Utekly roky. Na mou výroční oslavu se sešli rodina a přátelé. Přijímala jsem blahopřání, když vstala tchyně, pozvedla sklenku a řekla:
— Dnes chci připít na dceru uklízečky, která se dobře vdala. Její matka by na ni byla pyšná stejně jako jsem já.

Zůstala jsem stát bez hnutí. Tato slova mě vrátila do dětství — k maminčiným rukám vonícím mýdlem, k jejímu úsměvu a tichému slibu, že mi «umývá osud». Nedokázala jsem zadržet slzy. V tu chvíli jsem pochopila: maminka dodržela své slovo. Otevřela mi cestu k lepšímu životu — svou láskou, vytrvalostí a vírou ve mně.