Třicet let mě můj manžel nepustil do své pracovny

Třicet let mě můj manžel nepustil do své pracovny.
Každé ráno šel kolem mě, zamkl dveře na klíč a ten schoval tak, abych ho neviděla ani náhodou.
Nejprve jsem se ptala, ale pak — v určitém okamžiku jsem pochopila, že se bojím odpovědi.

Uvnitř však bylo všechno vřelo. Zlobila jsem se, byla jsem dotčená, nenáviděla jsem tu pracovnu, zámek, manžela.
S lety se tyto dveře staly jako rána, která se nezahojí — a pořád bolí.
Před dvěma týdny můj manžel náhle zemřel.

A dnes stojím před těmi dveřmi a poprvé za třicet let se odhodlávám do nich vstoupit.
Syn mě prosí, abych vše nechala tak, jak to je, ale já už držím v rukou kladivo.
První úder — a do vzduchu se zvedá vůně prachu, smíšená s něčím… zvláštním.
Zaráží mě to, co tam vidím…

Udělám krok — a do nosu mě udeří vůně. Ne prachová a ne zatuchlá. Ale teplá, měkká.
Regály podél zdí jsou plné hraček. Plyšoví medvědi, dřevění koníci, panenky bez očí, autíčka s oloupanou barvou.
Na každé — malá visačka se jménem a datem.

Přistoupím ke stolu. Je tam krabice s fotografiemi.
První — dívka, asi pětiletá, v nemocničním pyžamu, s medvídkem v ruce. Na zadní straně: «Sofie. 2005».
Druhý — chlapec, holohlavý, ale s úsměvem od ucha k uchu. «Luka. 1991».
A další. A další. A další.

Sesunu se přímo na podlahu.
V rohu leží sešit. Otevřu ho — a srdce se mi sevře. Jsou to dopisy od rodičů dětí. Poděkování, napsané třesoucíma se rukama. Slzy přeložené do slov.
Po mnoho let jezdil do dětské nemocnice, kupoval hračky, navštěvoval nemocné děti, psal dopisy, když odcházely.
A každou vzpomínku uchovával zde — za dveřmi, které jsem nenáviděla.

— Mami… — Syn vstupuje do místnosti, dívá se na všechno, jako by vešel do kostela. — Proč ti to neřekl?
Hladím ošuntělého medvěda, jako bych hladila něčí ruku, kterou už nelze vrátit.
— Možná se bál, že to neunesu. Nebo chtěl mít místo, kde by mohl toto všechno nechat.

Dívám se na regály a uvědomuji si: nežila jsem s monstrem.
Žila jsem s člověkem, který v sobě nesl tolik cizího utrpení, že ho nemohl vpustit do našeho domu.
Ty dveře nebyly výčitkou pro mě. Byly štítem, kterým mě chránil.

A kdyby měl váš blízký člověk tajemství, které vám neprozradil až do své smrti — chtěli byste ho znát, nebo byste nechali dveře zavřené?