Byla pro mě jen snachou… dokud se jednoho dne všechno nezměnilo

Najednou jsem vážně onemocněla. Jediným člověkem, který za mnou přišel, byla má snacha. Sedm dní po sobě nosila čerstvé potraviny, vařila kuřecí vývar, krmila mě lžící, uklízela v domě a odcházela tak tiše, jako by mě nechtěla rušit.
Po celou tu dobu jsem neopustila svůj pokoj – neměla jsem sílu ani vstát.
Když jsem se konečně zvedla z postele a vyšla do obýváku, zůstala jsem stát v naprostém úžasu.
Teprve tehdy jsem pochopila, kým moje snacha ve skutečnosti byla…
…jediným člověkem, který mě doopravdy miloval.
Stála jsem ve dveřích, lehce se opírala o zárubeň, a nemohla uvěřit svým očím. Místnost, kterou jsem si pamatovala jako ponurou, zaprášenou a přeplněnou věcmi, jako by se proměnila v jaro.
Nové, lehké bílé záclony se pohupovaly v otevřeném okně. Na parapetu stály čerstvé fialky, které jsem milovala od mládí. Na stole ležel ručně vyšívaný ubrus a malá vázička s medem a sušenými kalinami. Všude bylo čisto a teplo – nejen od topení, ale jakoby zevnitř.

Ale nejvíc mě dojalo, že nad pohovkou visela moje stará svatební fotografie, v naleštěném rámečku. Pod ní – malý vzkaz. Ruka se mi třásla, když jsem se k němu sklonila:
„Jsi důležitá. I když máš pocit, že jsi sama.“

Do očí se mi nahrnuly slzy. Sedla jsem si na pohovku a dlouho držela ten lístek v rukou. Zdálo se mi, že v něm je všechnu teplo, které jsem kdy dostala… a ztratila.

Moje snacha se jmenovala Alena. Když ji můj syn, Petr, přivedl před pěti lety do našeho domu, přijala jsem ji chladně. Ne naschvál – byla jsem jen unavená žena, vdova, která sama vychovala syna. Bávala jsem se, že ztratím jeho lásku. Od chvíle, kdy se v jeho očích objevila ona, jsem se cítila odstrčená.

Alena se snažila – viděla jsem to. Ale já zůstávala uzavřená. Nezvala jsem ji do kuchyně, nepovídala si s ní, neděkovala za dárky. Když se odstěhovali, cítila jsem úlevu. Petr chodil jen zřídka a já obviňovala ji.

A teď, když jsem týden ležela mezi životem a smrtí, když se neozvala žádná z mých starých přítelkyň a sousedé se neptali – Alena tu byla.
Každý den.

Osmého dne jsem vyšla z pokoje. Devátého jsem jí zavolala.
– Haló? – ozval se její klidný, jemný hlas.
– Aleno… – zaváhala jsem. – Mohla bys… se zastavit u mě?
– Samozřejmě. Jsem kousek od tebe.

Za dvacet minut stála ve dveřích s taškou ovoce a tím samým kuřecím vývarem. Otevřela jsem – a rozplakala se.
Beze slova mě objala pevně, jako někoho blízkého. Ne jako dceru – ale jako člověka, kterého lze milovat, i když není snadný k milování.

Seděly jsme u stolu a já se poprvé po dlouhé době smála – tiše, ale upřímně. Alena vyprávěla o práci, o kurzu masáže, který právě dokončila, o tom, že Petr odjel na konferenci. Cítila jsem se potřebná.

– Proč jsi chodila? – zeptala jsem se nakonec. – Proč ses o mě starala, když já…
– Protože jsem kdysi byla taky sama – odpověděla. – A vím, jaké to je potřebovat něčí teplo a nedostat ho.

Ta slova zůstala ve mně jako hřebík ve zdi, na kterém visí lampa – bolí, ale svítí.

O měsíc později jsem si všimla, že Petr nevolá. Zeptala jsem se na to opatrně. Alena sklopila oči.
– Teď spolu dočasně nebydlíme – řekla tiše. – On… se zamiloval do kolegyně.
– Cože? Proč jsi nic neřekla?
– Protože jsi byla nemocná. A protože ho pořád miluju.

A znovu – místo výčitek jsem cítila bolest za ni. Jak jsem mohla považovat tuhle ženu za cizí? Byla mi bližší než vlastní syn.

Postupem času jsme se staly skoro přítelkyněmi. Alena jezdila každý víkend, vařily jsme spolu, pekly koláče, četly knihy. Naučila jsem ji háčkovat. Někdy jsem se přistihla, že mi v týdnu chybí. Psala jsem jí zprávy – odpovídala rychle, s teplem, jako by na ně čekala.

Jedné noci mě probudila bolest na hrudi. Zavolala jsem sanitku. Alena přijela dřív než lékaři.
– Jsem tady, mami – řekla poprvé.
„Mami“. To nebylo jen oslovení. To bylo odpuštění. Přijetí. Láska.

V nemocnici jsem byla pět dní. Celou dobu seděla u mě. Petr se neukázal. Ani nezavolal. Pochopila jsem, že rodina není ten, kdo tě zplodil, ale ten, kdo zůstane.

Na jaře se Alena přestěhovala ke mně. Řekla, že bude jednodušší se o mě starat. Za domem jsme si udělaly malou zahrádku – růže, jahody, rybíz. Cítila jsem, jak se vracím k životu.

Jednoho léta jsme odjely k moři – poprvé po dvaceti letech.
– Zase jsem začala dýchat – řekla jsem jednou večer.
– A já – žít – usmála se Alena.

Když na podzim zavolal Petr, řekla jsem mu jen:
– Nejsem sama. Alena je má rodina.

O rok později jsem znovu onemocněla. Tentokrát vážně. Alena byla každý večer u mé postele.
– Promiň za všechno, co jsem neudělala – zašeptala jsem jednou.
– Už jsi všechno napravila, mami – odpověděla.

Poslední zimu jsem jí napsala dopis a schovala ho do komody pod vyšívaný šátek. Věděla jsem, že ho najde.

„Má drahá Aleno.
Děkuji ti. Za tvou laskavost. Za trpělivost. Za lásku, kterou jsem si nezasloužila, ale dostala.
Kdybych mohla žít znovu – od prvního dne bych tě přijala a nazývala dcerou.
Ať v tvém životě přijde člověk, který tě bude milovat tak, jak si zasloužíš.
A já, pokud budu někde poblíž, budu na tebe vždy hrdá.
S láskou.
Máma.“

Nevím, kolik času mi zbývalo. Ale každé ráno, když jsem otevřela oči a viděla ji – mou snachu, mou dceru – děkovala jsem osudu, že v nejtemnějším okamžiku ke mně přišlo světlo.
A zůstalo.