Po ztrátě majitelky zůstala kočka sama a sousedé nevěděli, co s ní dělat, komu ji dát. Ale jednoho dne se u nich doma objevil On…

Její majitelka odešla tiše. Prostě se neprobudila. Sousedka, která se ráno přišla pozdravit, ji našla na pohovce, jako by spala. Jen v kuchyni, jako obvykle, stála otevřená plechovka s konzervou v prázdné misce — «pro Milu». Vždy jí dávala snídani, než si lehla. Dokonce i v posledních týdnech, kdy se sotva držela na nohou, na svou kočku nezapomínala.

Mile bylo osm let. Majitelka ji našla jako kotě — zmrzlou, mňoukající pod lavičkou v prosinci. Vzala ji domů, omyla a zahřála. Od té doby byly spolu. V úplném tichu porozumění.

Po pohřbu dveře bytu zůstaly zavřené. Mila to nechápala. Vracela se ke dveřím. Nejprve jen čekala. Dívala se na dveře, mrkala, vzdychala. Sousedé ji krmili — nechávali jí jídlo za dveřmi, ale nikdo se k ní nepřibližoval. Nikdo se neodvážil rušit její čekání, a zároveň nevěděli, co s ní dělat, kam ji umístit, komu ji dát.

A Mila stále čekala.

Každé ráno, přesně v 9:15, skákala do okna v prvním patře, právě tam byl jejich byt. Sedla si na parapet a dlouho hleděla do dálky bytu, jakoby hledala svou majitelku. Právě v tuto dobu se majitelka vracela z obchodu. Právě v tuto dobu její jemné prsty otvíraly dveře, šustily s taškami a volaly: «Mila, kde jsi, má holčičko?»

Potom začala tiše plakat. Po svém. Prostě si lehla na starou rohožku u dveří, přitulila se a nehýbala se.

Tak to pokračovalo téměř dva měsíce.

Dokud se do sousedního bytu nenastěhoval muž. Vysoký, s prošedivělými skráněmi. Jmenoval se Petr, byl vdovec. Přestěhoval se z jiného města — řekl, že tady je klidněji, méně vzpomínek.

Všiml si Mily hned první den. Seděla u dveří, jakoby se nic nezměnilo. Nejprve si myslel, že je bezdomovkyně, ale od sousedů se dozvěděl její příběh. A něco v něm se pohnulo.

Za dva dny jí přinesl misku s konzervou. Nedotkla se. Jen se podívala. Příliš hrdá. Příliš zraněná.

Ale on nespěchal. Prostě si sedl vedle. Mlčel. Někdy tiše říkal: «Vím, milá Mílo. Také jsem někoho ztratil».

Pátý týden mu dovolila, aby ji pohladil.

A o několik dní později — vstoupila do jeho bytu. Opatrně, jakoby zkoumala: jestli může. Sedla si u okna. A podívala se na něj — přesně tak, jak se dříve dívala na svou stařenu.

Petr si vzdychl. — «Teď nejsme sami, Mílo. Jsme dva osamělá srdce. Možná nám spolu nebude tak chladno».

Od té doby už nebyli sami. Někdy seděl v tichu a šeptal:
— I ty se stýská, že?..
A ona, stočená do klubíčka vedle něj, zavírala oči. Jakoby věděla: bolest neodchází — jen se učí dýchat tišeji.
A každý večer, když zapálil lampu a ona se usadila u jeho nohou, opět v tomto domě zněl dech dvou lidí — těch, které jednou někdo nevybral, ale kteří si přesto našli jeden druhého.

A co myslíte vy — cítí zvířata ztrátu opravdu tak hluboce jako my? Nebo někdy dokonce silněji?

Related Articles

Leave a Reply

Back to top button