Dcera se zlobí, že nechci brát vnoučata s sebou k moři. Ale nejsem na důchodu proto, abych se o ně starala

Popravdě jsem čekala na důchod s velkou netrpělivostí. Má nejlepší kamarádka v minulém roce prodala byt a odstěhovala se do Bulharska žít k moři.

Koupila tam byt, udělala rekonstrukci a užívá si klidného života na břehu moře. Sotva dokončila rekonstrukci, začala mě zvát k sobě.

— Nech tu tvojí práci! Už dávno jsi na svém místě přesloužila. Už dost, že jsi pracovala, přijď ke mně, budeme spolu obdivovat západy slunce.

Zpočátku jsem se zdráhala. Ani mě nenapadlo, že bych se někam vydala. Nechat práci, a také jsem musela pomáhat dceři s vnoučaty. 

Skutečně nám nikdo nepomáhal, když jsme vychovávali děti. Ale přece jen se chci nějak podílet na životě svých blízkých.

Ráda trávím čas s vnoučaty. Chodíme na procházky, vozím je na aktivity, nakupuji jim oblečení a snažím se jim zavděčit sladkostmi. 

Ale poslední rok se mi práce stala nesnesitelnou. Starý šéf odešel a nový mladík, který přišel na jeho místo, se mi vůbec nelíbil.

Přemýšlela jsem a dospěla k závěru, že čas na odchod do důchodu je více než vhodný. S velikým potěšením jsem podala žádost a začala si užívat svobodného života.

Můj nový status potěšil i dceru.

— Teď budeme žít! Babička nám pomůže! Všechno zvládneme! — radovala se Lena, vyprávějíc dětem, že jsem odešla do důchodu. 

Sklopila jsem oči, ale uvnitř jsem si pomyslela, že dcera nějak rychle začala plánovat můj čas. Vlastně jsem chtěla žít, ne se stát chůvou. 

Odmítnout dceru bylo trochu nepohodlné, takže první dva měsíce po odchodu do důchodu jsem poslušně hlídala vnoučata. Procházela jsem se a hrála si, zatímco dcera lítala za svými povinnostmi.

Když se moje kamarádka dozvěděla, že jsem vyměnila jednu práci za druhou, začala se rozčilovat.

— Čekám ji na návštěvu, a ona se tam stala chůvou! Ihned všeho nech a přijeď ke mně! A žádné výmluvy!

Vnoučata mám ráda, ale v tu chvíli jsem byla tak unavená, že jsem se rozhodla následovat radu kamarádky. V ten samý den, kdy jsem se rozhodla odjet k ní na odpočinek, jsem to oznámila dceři.

— Děti, jedete k moři! Babička vás vezme ke své kamarádce! — nadšená dcera oznámila vnoučatům novinu.

Byla jsem tak zaražená, že jsem nevěděla, co říct. Stála jsem tam a jenom mrkala jako blázen. 

Pak jsem řekla, že jedu sama. A nikoho s sebou brát nebudu. Proč bych si měla kazit dlouho očekávaný odpočinek péčí o dvě malé děti?

Dcera se zamračila:

— Jak to myslíš sama? A děti co, mají celé léto trčet ve městě? Jak si to představuješ? Babička u moře a milovaní vnoučci dýchají prach?

Zamračila jsem se také. Říkám, tak je sama vezmi k moři. Ty jsi matka, ty se starej o své děti. Co s tím mám já společného.

Dcera se rozohnila a začala vykládat o tom, že má práci, domácí povinnosti a dvě děti na krku. Že by se jen měla roztrhnout, aby všechno stihla. 

A já jí říkám, jak jsem tě vychovala. Zvládala jsem pracovat i se starat o domácnost a každý rok tě brala k moři. A nic, nerozpadla jsem se na kusy.

— Po všem, co jsem pro tebe udělala, si myslím, že jsem si zasloužila možnost odpočinout si v klidu s přítelkyní, která mi rozumí, — řekla jsem dceři.

Samozřejmě, dcera spustila hysterii. Vykřikovala, že jsem její vlastní matka a chovám se jako náhradní. Myslela jsem, že mi na důchodu budeš pomáhat, a ty jsi sobec, myslíš jen na sebe. 

Víte, tam mi došla trpělivost. Děti jsou květiny života, ale když vyžadují, abyste se obětovali pro jejich pohodlí, je to už příliš. 

Snažila jsem se dosáhnout se k dceři. Připomněla jsem jí, že jsem ji nepřemlouvala, aby se vdávala tak brzy a hned měla děti, a ještě k tomu tak blízko u sebe.

— Pro mě je důchod příležitost pomalu si užívat života. A je mi velmi líto, že to nechápeš, — řekla jsem dceři.

Dcera odmítla mě pochopit, a já se necítím provinile za to, že na důchodu chci žít!

A jak byste se zachovali na mém místě, jeli byste sami na dovolenou nebo byste vyhověli dceři a vzali s sebou vnoučata?