Muže moji děti prodaly můj velký byt a usadily mě do malého pronajatého bytu. Zbytek peněz si nechaly…
Nikdy jsem moc nepožadovala. V životě jsem byla člověkem, který spíše dává než bere. Byla jsem tou maminkou, která tiše trpěla, pracovala a podporovala. Celý svůj život a veškerou energii jsem věnovala dětem. Vše, co jsem měla — čas, mládí, zdraví — bylo pro ně.
Když zemřel můj manžel, zůstaly jsme s dcerou a synem ve třech. Život nebyl lehký, ale držely jsme se pohromadě. Pracovala jsem dnem i nocí, aby měli čisté oblečení a doma bylo teplo. Sama jsem si nic nedovolila. Děti dospěly. Ukončily školu. Vzaly se a založily své rodiny. Nakonec zůstal náš pětapokojový byt jen pro mě. Byl tichý, ale plný vzpomínek — malé kroky, smích, narozeninové dorty, slzy. Náš společný život.
Jednoho dne řekl můj syn, že je pro mou věk příliš velký luxus. „Mami, jsi na to sama. Co kdybychom ten byt prodali, koupili ti menší a zbytek peněz ti nechali — pro jistotu.“
Já jsem jim věřila.
Byt se prodal. Odebrali mě do malého jednoho pokoje v paneláku. Tam už nebylo nic našeho — žádné staré fotky na zdech, žádný náš nábytek. Jen cizí, studená místnost a cizí vůně.
Nábytek si nechali oni. Peníze si nechali oni. Zpočátku mi volali — ptali se, jak se mi líbí v novém bytě. Pak volání přestávaly přicházet. Teď? Je ticho.
Jednou jsem sama zavolala. Chtěla jsem si popovídat. Ale na telefonu se ozvala spěchající, lehce podrážděná dcera: „Mami, nestihnu práci. Zavoláme později, ano?“
Později nevolala.
Sousedka, která mi občas přinese mléko, říká, že jsem statečná. Ale necítím se tak. Cítím se sama. Prostě odložená. Jako stará židle, která už nezapadá do obýváku.
Jednou, když za mnou přišel syn, jsem se ho zeptala: „Kdyby se mi něco stalo… kdo pak ví?“
On odpověděl: „Sousedi zavolají, ne? A o všechno se postaráme.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem koukala z okna. Padal sníh.
To je asi stáří. Ne bolavé klouby, ale tichý pocit, že tě nikdo opravdu nepotřebuje.
Opravdu je to tak? Když matka odvede svoji práci… může být jednoduše zapomenuta?
