Chystala jsem se odejít z domu, ale zastavila jsem se, když jsem se uviděla v zrcadle…

Nechtěla jsem dramatiovat. Jen jsem tiše balila věci — mlčky, bez skandálu. Každý má svou hranici. Moje byla překročena, když potřetí za sebou zapomněl, že mám důležitý den. Ne svátek, ne výročí. Prostě důležitý den. Pro mě.

Znovu přišel pozdě, unavený, podrážděný. Najedl se, odešel do pokoje, aniž se podíval. A já se celý den připravovala. Chtěla jsem mu říct, že mě povýšili, že máme teď větší šanci na dovolenou, že jsem na sebe pyšná. Ale s kým mluvit, když se na vás člověk dívá skrz?

Při balení jsem neplakala. Tentokrát ne. Uvnitř bylo všechno suché a klidné. Jako by ve mně už dlouho sídlilo ticho a teď ani zklamání nedělá hluk. Složila jsem svetr, který mi dal na začátku vztahu. Tehdy se na mě ještě díval s teplem, tehdy ještě pamatoval, že mám alergii na jahody, a přinášel jablka. Někde tehdy se všechno změnilo. Postupně. Drobnosti. Oči plné povinností, nikoliv lásky.

Když jsem šla kolem zrcadla v předsíni, chtěla jsem si jen upravit vlasy. Ale pohled se zastavil. Na mně samotné.

Nepoznala jsem se.

Žena v zrcadle vypadala cize. Tvář — unavená. Pohled — vyhaslý. Žádná stopa po té zářivé, silné dívce, kterou jsem bývala. Té, která se mohla smát až k slzám, plánovat, hádat se, inspirovat se. Zadívala jsem se do těch očí — a najednou jsem se zalekla. Ne o vztah. O sebe.

Když ztratíte druhého — bolí to. Ale když ztratíte sebe — je to prázdné.

Sedla jsem si na okraj postele s tím kufrem v ruce. Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem mlčela. Jak jsem polykala křivdu. Jak jsem omlouvala jeho únavu a svoji samotu. Nazývala jsem to “životem”. Ale byla to jen stín života. Stala jsem se stínem vedle někoho, kdo kdysi slíbil, že mě bude držet za ruku.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Pak jsem pomalu vstala, kufr vrátila zpět. Ale ne proto, že jsem si to rozmyslela, ale protože jsem se rozhodla — nejdřív musím odejít ne z domu, ale ze zažitého scénáře.

Mlčela jsem příliš dlouho, snášela všechno sama. Ale pokud chci, aby mě někdo viděl — musím být viditelná. Pokud chci být slyšena — musím přestat mluvit šeptem.

Přistoupila jsem k zrcadlu ještě jednou. Tiše jsem svému odrazu řekla: «Dost». Ne jemu — sobě. Dost přizpůsobování, dost snášení, dost čekání, že to pochopí sám. Lidé nečtou myšlenky. Ani ti nejbližší.

Pozdě večer přišel. Posadil se vedle mě. Zeptal se: «Proč jsi smutná?»

Podívala jsem se na něj. Poprvé — ne se zlostí, ne s křivdou, ale s jasným uvědoměním: pokud chci něco změnit, musím to říct přímo.
— Stali jsme se cizinci, — řekla jsem. — Ale už nechci být stínem ve svém životě. Zůstanu, ale vše bude jinak. Já budu mluvit. A ty — poslouchej. Pokud nejsi připraven — znovu si zabalím kufr. Ale už to nerozmyslím.

Ticho. Díval se na mě jinak — jako by poprvé. Nečekala jsem okamžitou odpověď. Ani jsem ji nepotřebovala. Hlavní — udělala jsem první krok k sobě. A to znamená, že možná ještě můžeme jeden druhého znovu najít.

A vy už jste někdy zkusili ne zachraňovat vztah, ale měnit pravidla uvnitř něj? Co byste řekli svému odrazu v zrcadle, kdybyste se dnes setkali s jeho pohledem?..