„Zetě nebyl schopen uživit naši dceru a my jsme jim museli pomáhat nejen finančně, ale i s jídlem.“ Ale vděčnosti jsme se nedočkali

„S manželem jsme dělali všechno pro to, aby naše jediná dcera Sandra nikdy nic nepotřebovala. V životě jsme zažili lepší i horší časy, ale vždycky jsme se snažili dělat maximum, aby se měla dobře. A teď je z ní dospělá žena, která s námi ani nechce mluvit.

Když chodila do školy, vozili jsme ji na gymnastiku, plavání a hudební kroužky. Šetřili jsme, na čem se dalo, jen abychom jí mohli zaplatit všechny tyto aktivity a podpořit její rozvoj. Později jsme jí zaplatili i vysokou školu…

Doufali jsme, že si Sandra najde dobrou práci, vybuduje si kariéru, bude soběstačná a třeba jednou pomůže i nám. A že potká slušného muže, se kterým založí rodinu a bude mít děti. Takové byly naše sny!

Ale když jí bylo 26 let, poznala muže, za kterého se chtěla vdát. Předtím měla pár vztahů, ale nikdy to nebylo nic vážného. Tentokrát ale řekla rovnou, že se chce vdávat. A to přitom jsme se teprve nedávno zbavili dluhů poté, co jsme jí koupili byt. Chtěli jsme, aby měla vlastní střechu nad hlavou.

My s manželem jsme byli proti. Na svatbu bylo podle nás ještě brzo. A ten muž se nám vůbec nelíbil – vesnický kluk bez vzdělání a bez jakýchkoliv vyhlídek. Co jí mohl nabídnout? Jak chtěl uživit rodinu?

Ale dcera rozhodla, že to je ten pravý a že si ho vezme. Nastěhovali se do toho bytu, který jsme jí pořídili. A opravdu – její budoucí manžel ji nebyl schopen uživit. Museli jsme jim pomáhat nejen penězi, ale i tím, že jsme jim vozili jídlo. Ve skutečnosti jsme je s manželem živili.

Pak byla svatba. A opět všechny náklady padly na nás. Můj muž se musel hodně snažit, aby zetě dostal na nějaké lepší pracovní místo…

Po celou dobu jsme si mysleli, že si naši pomoc váží. Jak by si bez nás poradili? Ale vděk jsme neviděli. Když jsme konečně našli zetěti novou práci, rozhodli jsme se pomoc trochu omezit – abychom si sami zlepšili finanční situaci a začali si šetřit na důchod. A tehdy nám dcera udělala scénu.

Najednou nám vyčetla, že jsme jí prý nikdy nepřáli štěstí, že jsme jejího muže nikdy nepřijali. A že kdyby nás tehdy poslechla, tak by zůstala sama…

Myslíte si, že by rodiče měli dál podporovat dospělou dceru a její rodinu, když se jim místo vděku dostává jen výčitek?