— Mami, už jsi přemýšlela, co uděláš s domem?
— Mami, už jsi přemýšlela, co uděláš s domem?
— Jak to myslíš?
— No… jestli se třeba něco stane, je lepší vše předem zařídit. Aby mezi námi nevznikla nedorozumění.
Zmlkla.
Sklopila oči.
Stiskla rty, aby neprozradila, jak moc jí to bolí slyšet.
Nebyla to poprvé, kdy někdo z dětí naznačoval něco podobného.
Ale dnes — poprvé přímo do očí.
—Nezlob se, — pokračovali, — chceme mít jen jistotu. Aby sis nenechala vše pro někoho jediného. Nebo aby se někdo cizí nedožadoval práv. Jen je nám klidněji, když je vše jasné.
Poslouchala je.
A každý jejich argument byl jako řezání nožem.
Protože mezi řádky se četl strach, že něco ztratí.
Ne snaha ji ochránit.
Nebáli se ztratit matku.
Báli se ztratit majetek.
A tento dům nebyl jen obyčejné zdi.
Byl to její život.
V této kuchyni stála po nocích, kolébala miminko jednou rukou a míchala polévku druhou.
Na této pohovce seděla, zatímco manžel měl horečku, neusínajíc.
V této ložnici držela otce svých dětí za ruku, když měl první krizi.
Právě zde oslavovala první kroky, první slova, první vítězství svých dětí.
A když sama neměla síly jít dál, přesto se usmívala, aby jim bylo dobře.
Mývala podlahy při úsvitu, aby děti neviděly její únavu.
Spala v svetru, aby šetřila na topení a mohla platit za jejich studium.
Přestala si kupovat nové věci, protože «děti potřebují víc».
Skrývala bolest a obavy za slova: «Vše je v pořádku, miláčku, maminka to zvládne».
A teď… teď se na ni dívají a nevidí ženu.
Vidí závěť s podpisem.
—Takže už rozhodujete, komu co připadne? — zeptala se, sotva zadržujíc slzy.
—Ne, mami. Jen chceme vše předem probrat, aby nebyly problémy…
—Aby se předešlo čemu? Tomu, že budu žít déle, než jste očekávali?
Ticho…
Takové, ve kterém je slyšet, jak praská srdce.
—Víte, nevím, co jste si představovali ohledně dědictví, — řekla, pomalu se zvedajíc. — Ale není to loterie. Není to dluh. A rozhodně to není váš úlovek.
Vzala do rukou starou fotografii — byli tam ještě malí. Veselí, bezstarostní. S rukama obtáčejícími její krk. Tehdy pro ně byla vším.
—S vaším otcem jsme nepracovali pro dědictví. Ale proto, abychom vás vzdělali a vychovali. Abyste měli krásné oblečení, hračky, knihy, chutné jídlo a péči. Nečekali jsme vděčnost. Čekali jsme jedno — že si uchováte lidskost.
Odmlčela se, těžce dýchajíc.
—Stále jsem naživu. A od této chvíle budu žít ne tak, jak rozhodnete vy, ale jak chci já. Když budu chtít — daruji dům někomu, kdo potřebuje. Když budu chtít — zřídím v něm útočiště pro osamělé jako já. Protože tento dům je můj. Protože jsem do něj vložila své nejlepší roky, zdraví a duši.
Podívala se jim do očí. Tiše. Tvrdě. Nebyly tam slzy. Ale byly tam jizvy.
—A skutečné dědictví jsem vám už dala. Je to vaše svědomí, dobrota a čestnost. Ale pokud jste to nepřijali — žádné čtvereční metry vás nezachrání.
Té noci zavřela dveře svého pokoje. A rozplakala se.
Ne kvůli vysloveným slovům.
Ale kvůli tomu, jak rychle zapomněli… kým pro ně byla.
Skutečná ztráta — to není dům. Skutečná ztráta — to je když děti přestanou vidět v matce srdce…
a začnou v ní vidět jen zbytky majetku.
