Moje máma se starala o děti mé sestry, ale odmítla se postarat o mé. Tehdy jsem pochopila celou pravdu

Vždycky jsem si myslela, že v naší rodině je vše spravedlivé. Já a sestra – jako dvě větve jednoho stromu. Rozdílné, ale z jednoho kořene. Klára byla starší o tři roky a máma vždy říkala: „Obě jste mé dívky“. Ale od dětství jsem cítila rozdíl. Ne dramatický. Jen… odstín. Kláře – více důvěřovali, více jí odpouštěli. Zvykla jsem si být „ta, která to zvládne sama“

Když se Kláře narodilo první dítě, máma se k ní téměř ihned přestěhovala. Pomáhala, chodila s miminkem na procházky, vařila polévky, žehlila malé body s něhou, kterou jsem dříve ani nepostřehla. Za dva roky Klára měla druhého syna – a máma zůstala ještě déle. Nebyla jsem na ni žárlivá. Čestně. Myslela jsem si: „Když přijde moje chvíle, bude po mém boku.“

Když se mi narodila dcera, nechtěla jsem moc. Jen vyjít na hodinu do parku, podržet ji na rukou, zatímco si dám sprchu, být při mně, když budu unavená. Jednou jsem to řekla rovnou:

— Mámo, mohla bys být s Amélií v pátek? Mám důležité jednání, potřebuji…

Ona mě přerušila:

— Už nejsem ta, co bývala. Je mi těžko. Bolí mě záda a ani nervy už nejsou to, co bývaly. Omlouvám se, ale nezvládnu to.

Přikývla jsem. Pochopila. Přijala. Ale uvnitř něco prasklo. Nebylo to zlobení – ale prázdnota. Nesoulad očekávání a reality. Vzpomněla jsem si, jak trávila celé dny s Klárou na dětském hřišti, jak vstávala v noci k miminku, jak se smála, když ho houpala na fitballu.

Neřekla jsem to tehdy. Ale té noci, kdy Amélie spala na mně jako koťátko, jsem napsala Kláře:

— Cítila jsi někdy, že tě máma miluje víc?

Klára odpověděla rychle.
„Vždycky jsem to věděla. Prostě jsem se snažila to neříkat nahlas. Myslela jsem, že je lepší, když to nevíš.“

A v tom přiznání nebyla zloba. Jen únava.

O týden později jsem se přesto s mámou promluvila. Klidně.

— Nežádám o mnoho. Ale důležité pro mě je pochopit – proč Kláře dáváš sebe celou, zatímco mně – jen zbytky?

Ona spustila oči.

— Nevím… Klára vždy působila slabší. A ty – silná. Nezávislá. Myslela jsem, že mě nepotřebuješ tak, jak ona.

— Ale potřebovala jsem. Jen jsem o tom nekřičela.

Máma nenašla slova. Jen řekla:
— Omlouvám se, pokud jsem si vybrala špatně.

Od té doby se mnohé změnilo. Přestala jsem od ní očekávat to, co mi nemůže dát. Náš vztah se stal jednodušší, klidnější. Bez iluzí. Ale upřímný.

A slíbila jsem si, že když Amélie vyroste, budu s ní, ne protože je slabá. Ale protože láska – to není hodnocení, ne bilance, ne kompenzace. Je to volba. Svobodná. Vědomá.

A vy jste někdy cítili, že ve vaší rodině milují někoho víc? Co byste udělali – smířili se s tím nebo o tom mluvili nahlas?