Vyhodili mě z domu, protože jsem nemohla mít děti. Ale život všechno srovnal

„Petro, mezi námi je konec,“ řekl Daniel chladně. „Chci opravdovou rodinu. Děti. A ty mi je nemůžeš dát. Podal jsem žádost o rozvod. Máš tři dny na to, abys sbalila věci. Až odejdeš, zavolej. Zatím budu bydlet u mámy, a pak se přestěhuju do bytu, který připravuju pro své dítě a jeho matku. Jo, nebuď překvapená – moje nová partnerka je těhotná. Tři dny, Petro!“

Petra stála uprostřed obýváku, jako by se zastavil čas. Pět let pokusů stát se matkou. Tři potraty. A teď tahle slova. Ani se nesnažil být jemný. Prostě a chladně, jako by byla kufr bez madla, který se už nevyplatí tahat.

Když se za Danielem zabouchly dveře, Petra se zhroutila na pohovku. V bytě bylo ticho. Ohlušující. Kam teď? Před svatbou bydlela u tety v Olomouci, ale ta zemřela a její syn byt prodal. Zbyla jí jen jedna možnost – domek po babičce ve vesnici Zaječí. Prázdný, ale její.

Druhý den bez pozvání dorazila Ivana – Danielova matka. Ta, která se na Petru vždy dívala jako na špatnou investici.

„Přišla jsem se ujistit, že si nevezmeš nic, co ti nepatří,“ oznámila hned ode dveří.

„Nebojte se, o vaše rodinné stříbro nemám zájem,“ odpověděla Petra klidně.

„Drzá jsi. Říkala jsem Danielovi už po druhém potratu: ‘Z téhle děti nebudou.’“

„Ale vnouče mít budete. Co víc si přát?“

„Hlavně ne od tebe.“

„Přesně tak.“

Ivana se procházela bytem jako inspektor. Všechno komentovala, všechno kontrolovala. Petra tiše balila své věci. Vzpomněla si ale na porcelánovou figurku kočky, kde schovávala maminčiny náušnice a prstýnek – neměly cenu, ale byly plné vzpomínek. Stály na balkoně. Petra tam vyšla.

„Co tam zase hledáš?! Dělej už, stmívá se!“ zakřičela Ivana.

Figurka tam byla. Petra ji vzala, vešla zpátky do bytu a položila klíče na stůl.

„Hotovo. Na shledanou. A doufám, že naposled.“

Zastavila se ještě v kanceláři, aby oficiálně požádala o dovolenou. Byla na nemocenské, ale prosila o tři týdny klidu.

„Upřímně? Bez tebe se nám to tady sesype,“ řekl šéf. „Ale chápu to. Jen zůstaň v kontaktu.“

„Díky. Potřebuju se trochu poskládat.“

„Chceš pomoct s bydlením?“

„Rozhodla jsem se. Pojedu do Zaječí, do babiččina domu.“

Dům stál prázdný od babiččiny smrti. Malá zahrádka, starý javor a luční květiny. Petra tam nebyla přes dva roky – naposledy s Danielem na víkend. Tenkrát grilovali a pili šumivé víno. Teď – ticho, prach a prázdno. A přesto… na stole špinavé nádobí, lahve od vína, krabice od džusu.

Myla nádobí, když někdo zaklepal na okno.

„Všechno v pořádku?“ ozval se mužský hlas.

Ve dveřích stál neznámý muž.

„Promiňte, jestli jsem vás vylekal. Jsem soused. Viděl jsem, že jste přijela. Kouřilo se z komína, ale nikdo nevyšel ven. Říkal jsem si, jestli se něco nestalo.“

„Všechno v pořádku, děkuju.“

„Jste příbuzná Daniela? Byl tu před pár týdny. S těhotnou ženou.“

„Jsem jeho skoro bývalá manželka. A ten dům je můj.“

„Aha… Já jsem Michal. Bydlím opodál, dům mám v pronájmu. Taky jsem po rozvodu. Jestli něco budete potřebovat – klidně řekněte. Umím třeba vyměnit zámek.“

„To se hodí. Zámek opravdu vyměnit potřebuju. Zítra jsem to chtěla řešit.“

„Nemusíte. Já ho koupím a namontuju.“

Utekly dva týdny. Petře se nechtělo vracet. Práce počká. Daniel nevolal – poslal jen datum rozvodu. Díky bohu. Vidět ho by nezvládla.

V sobotu ji Michal vzal na procházku k řece. Když se vraceli, uviděli před domem černý sedan. Petra poznala Danielovo auto okamžitě.

Snažil se otevřít dveře, jeho partnerka stála vedle a netrpělivě se rozhlížela. Petra se přiblížila.

„Co děláte u mého domu?“

Daniel se otočil:

„Vyměnila jsi zámek?“

„Vážně? Zapomněl jsi, že ten dům je můj?“

„Řekl mi, že je náš!“ zakřičela žena.

„A už ti řekl, že má prošlý řidičák?“

Daniel otevřel pusu, ale nic neřekl. Petra se usmála, vzala Michala za ruku.

„Zavři, prosím, dveře. Někdo tu zkouší vlézt cizím lidem do domu.“

Daniel mlčel. Nasedl do auta, nastartoval a odjel.

„Má před sebou zajímavý život,“ poznamenal Michal.

„Ať si žije, jak chce. Já teprve začínám.“

Utekly čtyři roky.

Petra stála v supermarketu, když zahlédla Ivanu. Téměř ji nepoznala.

„Petro? Ty ses změnila… Ty jsi… těhotná?“

„Ano,“ řekla klidně a pohladila si břicho. „Za měsíc.“

„U Daniela to nejde dobře. Dítě se narodilo slabé. Ona je opustila. Je na to všechno sám.“

„To je mi líto. Ale každý si nese, co si zvolil.“

„Ty… jsi sama?“

„Ne. Někdo na mě čeká.“

Ivana se otočila a uviděla Michala, který držel za ruku asi tříletou holčičku.

„Maminko!“ zvolala a rozběhla se k Petře.

Ivana zůstala stát s vozíkem na místě.

A Petra, objímajíc svou dceru a muže, kterého ani nečekala, si pomyslela:

„Někdy, abys byla matkou a cítila se milovaná, musíš projít vším. A až pak najdeš to své.“