Otevřený dopis každému, kdo ztratil rodiče

Naši rodiče neumírají. Odcházejí, ano. Přestanou být vedle nás, ano. Ale neumírají. Stejně jako neumírá skutečná láska.

Všichni se bojíme těchto dvou dnů v našem životě. Přijdou, i když se tomu snažíme vyhnout. Den, kdy odejde vaše matka. Den, kdy odejde váš otec. Záměrně nepoužívám slovo „umře“. Protože naši rodiče nikdy neumírají. Odcházejí, ano. Přestanou být vedle nás, ano. Ale neumírají. Stejně jako neumírá skutečná láska.

Prázdnota, která se vytvořila v srdci, přetrvává a není kam utéct. Časem bolest začne pomalu ustupovat, ale nikdy úplně nezmizí. Naučíte se s ní žít. Radujete se ze života a hlasitě se smějete s touto dírou v srdci. A právě o tom je náš život. To je přesně to, co by si naši odešlí rodiče nejvíce přáli vědět – že žijeme, že jsme to zvládli, že jsme na tomto světě jejich pokračováním. A to znamená, že to vše nebylo zbytečné.

Ztráta rodičů je jednou z nejtěžších zkoušek v životě. Dokonce i když jste se s nimi hádali, i když jste utekli z domu při nástupu na vysokou školu, nijak to neusnadňuje situaci. Bolí to stejně jako ty, kdo byli rodičům blízko, trávili s nimi hodně času a volali si každý den. Protože ztrácíme ty, kdo byli s námi od prvních dnů našeho života, tu, v jejímž těle jsme vyrostli z drobné tečky do roztomilého miminka. Přijmout to, pustit to – je velmi složité.

Vaši rodiče jsou prvními lidmi, které jste na tomto světě spatřili. Naučili vás mluvit, chodit, držet lžíci, číst, psát… Právě oni vás formovali do podoby, jakou máte dnes.

Nebyli svatí, vaši rodiče. Ostatně stejně jako vy, stejně jako všichni ostatní na této Zemi.

Ale snažili se udělat váš pobyt na tomto světě co nejpohodlnější, naučit vás přežít, bojovat a stát se důstojnými lidmi. Zda jednali vždy správně nebo ne, je již jiná otázka. Jedno je jisté: byli ochotni za vás obětovat svůj život. Bez rozmýšlení ani na vteřinu. Bez lítosti a s úsměvem na tváři.

Bojovali a zápasili za vás, jak to nedokáže žádný jiný člověk na světě. Ať už jsou vaše přesvědčení jakákoli, věříte-li v Boha nebo ne, toto je fakt: nyní, když již nejsou v našem světě, nemohou vám fyzicky pomoci. Ten, kdo byl vedle vás vždy a udělal pro vás tolik – je konečně svobodný. Od všeho. I od tohoto boje za nás – také…

Je velmi bolestné, že náš život je takto zařízen: musíme se loučit s těmi nejbližšími a nejmilovanějšími. S těmi, kdo pro nás byli středem vesmíru. Nikdo tomu neunikne. A tuto bolest budeme muset prožít až do dna. A i když vám bude lépe, stále se občas bude vracet. S oblíbenou písní, kterou náhodně zaslechnete na ulici, se starými brýlemi vašeho otce, které narazíte ve skříni, s oblíbeným šálkem vaší matky…

A nejvíce to bolí ve sváteční dny, když si obzvlášť uvědomujete, že nyní už není ke komu jít na návštěvu. Když zjistíte, jak moc postrádáte rodinné srazy, které vás někdy obtěžovaly a zdály se nudné. Budete se to muset naučit – žít bez nich. Tak, aby smutek a stesk nezastiňovaly váš život, aby váš život byl přesně takový, jaký by si přáli – šťastný.

Vaše matka nebo otec by nikdy nechtěli, abyste plakali a nebyli šťastní po jejich odchodu. Ten člověk, který pro vás tolik znamenal, by chtěl něco úplně jiného: abyste pokračovali v životě, objevovali každý den něco nového a krásného. Vždyť to byla jeho životní úloha na Zemi – aby jeho dítě bylo šťastné. Proto ho v žádném případě nesmíte zklamat.

Radujte se z každé minuty života a z každého nového svítání. Nezapomínejte na to, že i když nyní vaší matky nebo otce nejsou vedle vás, pořád jsou blízko. Ať už to nazvěte jakkoli – paralelními světy, světlou pamětí v duši nebo jinak, podstata je jedna – vaši rodiče vždy zůstanou s vámi. Nemůžete je vidět, nemůžete je slyšet, ale vždy cítíte jejich přítomnost.

Netrpte svým smutkem o samotě. Sdílejte ho s ostatními členy rodiny. Věřte, nejste jediný, kdo to cítí tak hořce a smutně. Vzpomínejte na milé chvíle, hledejte podporu u sebe navzájem. Velmi to pomáhá. Mnohem více, než by se na první pohled zdálo.

Hovořte o tom se svými přáteli, kolegy. Všem nám čas od času přichází zažít podobnou zkušenost a budete překvapeni, jak se vám uleví, když se s někým podělíte. Takový je život: všichni procházíme těžkými zkouškami a podpora druhých je velmi užitečná.

Náš čas zde na Zemi je velmi krátký a můžeme pokračovat v životě těch, kdo odešli, jediným způsobem – uchováním vzpomínky na ně v našich srdcích. Vyprávějte o nich svým dětem, vnoučatům. Vzpomínejte na své blízké a milované lidi při rodinných oslavách a slavnostech.

Občas se vám bude zdát, že jsou blízko – stačí natáhnout ruku. To je paradox našeho života: zůstáváme i tehdy, když odcházíme. Ve vzpomínce. V srdcích. Ve duších. Pokud budete vždy vzpomínat a vyprávět o těch, kteří odešli – budou žít navždy.

První období po ztrátě se zdá, že vaše slzy nikdy nevyschnou a rána na srdci se nezhojí. Nedovolte smutku stáhnout vás dolů a zastínit slunce. Utřete slzy, podívejte se ven – život pokračuje.

Vaše matka nebo otec by nikdy nechtěli, abyste plakali a neradovali se ze života. Oni jsou vaším zdrojem života a radosti. Dali vás světu, abyste ho zlepšili a sami byli šťastní. Nezklamte je.

Radujte se, smějte se, užívejte si tento život. Vaši rodiče to cítí, ať už jsou kdekoli dnes. Cítíte to, že?