Můj přítel mě vyhodil z bytu, když zjistil, že jsem těhotná

Byla jsem šťastná. David se ukázal jako velmi pečlivý a pozorný muž. Nosil mi květiny a dárky, připravoval romantická překvapení a pomáhal s domácností.

Utekly tři roky. Stále jsme spolu žili. Nic se nezměnilo. Jediné, co kalilo naše štěstí, bylo Davidovo odmítání mít děti.

Ihned vyjádřil svůj postoj. Řekl, že děti nechce. Snažila jsem se ho přesvědčit různými argumenty, ale David byl neoblomný.

Jednou jsem telefonovala s kamarádkou Laurou. Byla si vědoma mého problému.

„On se nikdy nerozhodne mít dítě, dokud neotěhotníš,“ řekla mi Laura. „Můj Mark děti taky nechtěl. A když jsem porodila dceru, hned změnil názor. Teď ji zbožňuje, nosí ji na rukou. A mě pořád děkuje. Proto si myslím, že bys měla učinit ten krok.“

Rozhodla jsem se poslechnout radu kamarádky. A po půl roce jsem s předstíraným smutkem oznámila Davidovi, že jsem těhotná. Řekl, ať jdu na potrat. Odmítla jsem.

Začal křičet. Nadával, dokonce sprostě. Řekl, ať si sbalím věci a odejdu z bytu.

Plakala jsem, snažila se omluvit. Řekla jsem, že jsem to neudělala schválně, že to tak prostě dopadlo.

„To dítě nechci,“ odpověděl David. „Ty jsi dobře věděla, že nechci děti. Hned jsem se vyjádřil jasně. Souhlasila jsi. Tak teď dělej, co chceš. Odejdeš z mého bytu.“

Nečekala jsem takovou reakci, nemyslela jsem, že mě David vyhodí s věcmi za dveře.

Přestěhovala jsem se k mámě, porodila dceru. Požádala jsem o alimenty. Ale otec mého dítěte se jim úmyslně vyhýbá. Podezřívám ho, že to dělá schválně, aby mi ublížil.

Společným známým David říká, že za vzniklou situaci si mohu sama. Že jsem ho podvedla a zachovala se vůči němu bezohledně. To mi nikdy neodpustí.

Skutečně, nezachovala jsem se úplně čestně. Ale velmi jsem chtěla dítě s milovaným mužem. Na začátku jsem kvůli tomu plakala a trápila se, že už pro Davida nejsem důležitá. Koneckonců, miluji ho. A jeho chování mi působilo obrovskou bolest. Srdce mi táhlo k milovanému muži, který mě odmítl.

Teď je mi trochu lépe. Všechnu svou něžnost a lásku dávám dceři, která se každým dnem stále více podobá otci. Doufám, že se David jednoho dne probere a uvědomí si, že já a dítě jsme mu potřební. A pak budeme mít šťastnou a úplnou rodinu.

Dokázali byste v této situaci odpustit a pokusili se obnovit vztah?