Vzal jsem ho z řetězu, když už v nic nevěřil, a po roce mi za to oplatil dobrem…

Vracíval jsem se domů z práce obvyklou cestou — po pěšině přes pustinu za průmyslovou zónou. Tato cesta je kratší a vždy byla mým rychlým návratem za deštivých večerů, kdy si člověk přeje jen jedno — dostat se rychle domů, ohřát se, navečeřet a padnout na gauč.

Ale ten večer jsem se domů nedostal hned. U nejopravlálejší stodoly, v kalném soumrakovém oparu a mrholícím říjnovém dešti, jsem si všiml nějakého pohybu. Napadlo mě, že to vítr honí odpadky, ale ne — byl to pes. Velký, černý, ležel na boku a byl připoután krátkým rezavým řetězem k železné trubce.

Přistoupil jsem blíž a přisedl si. Pes ani neotočil hlavu. Jeho dýchání bylo těžké a chraplavé. Žebra mu trčela, jako by je někdo nakreslil pod kůží. Na krku měl hluboké rány od řetězu. Jak dlouho tu ležel? Den? Týden? Nebo už dávno přestal počítat?

Kolem nebyla ani voda, ani jídlo. Jen špína a zkažené zbytky. Někdo ho sem přitáhl a nechal umřít. Podíval jsem se mu do očí. A neviděl jsem strach ani bolest. Byla tam jen lhostejnost. Prázdnota. Jako by se smířil s tím, že už není nikomu potřebný.

Sundal jsem z něj řetěz. Byl těžký, pokrytý rzí. Stopa na krku byla stará — což znamená, že na něm seděl déle, než den nebo dva. Vzal jsem ho do náruče. Neodporoval — pouze scházel. Jako pytel, jako by v něm už nebyla ani síla, ani touha žít. Vážit mohl sotva dvacet kilo, a měl by mít alespoň čtyřicet.

Na cestě jsem potkal souseda.
— Zbláznil ses? Vrať ho zpátky. Je nemocný, možná má vzteklinu!
— Nevystavím ho, — řekl jsem.
— Máš to doma čisté, pořádek. Na co ti je tahle chátra?

Sám jsem nevěděl proč. Ale nechat ho — to jsem nemohl.
Doma jsem mu v předsíni rozprostřel teplou deku a položil ho na ni. Nepohnul se. Nevrtal ani nezkoumal, nebyl nadšený. Prostě si lehl a zavřel oči.

Postavil jsem vedle něj vodu, chléb v mléce, pak kaši. Odvrátil se.
«Nevadí», — pomyslel jsem si. — «Zvykne si».

Ráno byl naživu. I nadále ležel. Ale kaše zmizela. Znamená to, že v noci jedl.
Tak to šlo deset dní. Jedl jen v noci. Přes den jen ležel, nereagoval na nic, hleděl do jednoho bodu.

Začal jsem ho nazývat Bruno. Nevím proč — jméno přišlo samo. Neodpovídal. Ale zdálo se mi — že slyší.

Sousedé kroutili hlavami:
— Možná je nemocný? Na co ho potřebuješ?

Vzali jsme ho k veterináři.
— Nema infekcí. Jenom silné vyčerpání. A stres, — řekl lékař. — Trpělivost, láska a čas — to je to, co potřebuje.

Dělal jsem vše, jak bylo řečeno. Krmil jsem ho málo a často.
Postupně Bruno začal vstávat. Nejdřív — jen aby došel k misce. Pak — vycházel na dvůr. Pohyboval se opatrně, jako by se bál znovu chybovat v tomto světě.

A začal mě sledovat. Nepřekážel, nemotal se pod nohy. Prostě byl blízko — jako stín.
Po měsíci začal jíst při mě. Nejdřív — potají. Pak — už přistupoval, když jsem byl poblíž. S obavami, ale jedl.

V zimě jsem vážně onemocněl. Teplota téměř čtyřicet stupňů. Tři dny jsem ležel v bludu. A on se nehnul od mé postele. Ležel na podlaze, sledoval, zda dýchám. Jen co se mi začalo lépe, odešel. Ale vzpomínám si na jeho oči — pozorné, znepokojené.

Na jaře jsme se stali jedním celkem. Už se více neskrýval. Přespával v pokoji. Ráno mě vyprovázel ke brance, večer čekal. Bez štěkání, bez skákání. Prostě byl poblíž. Jako dech.

Nikdy se nenaučil otevřeně vyjadřovat radost. Ale cítil jsem — důvěřoval mi.

Ubehl rok. Říkal jsem: «Jdeme», «Už jdeme». Stal se mojí součástí. Rozuměl mně napůl slova. Když mi bylo smutno — lehl vedle mě, jako živý amulet.
— Rozumíš mi lépe než lidé, — říkal jsem mu.
Díval se na mne — jako by souhlasil.

Jednou únorovou noc jsem šel spát jako obvykle. Bruno se usadil u dveří. Venku fičel vítr, tál sníh. Všude bylo ticho.

Ale ve čtyři ráno jsem se probudil bolestí. Pálelo mě v hrudi, ruce znecitlivěly. Uvědomil jsem si — srdce. Snažil jsem se vstát, dosáhnout na telefon — nešlo to.
Zašeptal jsem:
— Bruno…

Hned se zvedl. Čuchnul si k mé ruce, podíval se mi do očí. Viděl jsem strach.
— Pomoz…

Vyrazil ke dveřím a zavyl. Dlouho, protáhle, tak, že se zdálo, že nebe se otřásá.
Sousedé se probudili. Křičeli do oken, někdo se zlobil. Ale Bruno vyl. Volal na pomoc.

Za deset minut někdo zaklepal na dveře.
— Co se děje? Hluk se ozývá po celém dvoře!

Bruno zavyl ještě hlasitěji, začal bouchat na dveře. Sousedka přinesla náhradní klíč. Vešli se svým mužem. Pes se první řítil do pokoje, opřel se mi o ruku.

— Infarkt, — řekl soused. — Hned volejte pohotovost.

Dál bylo vše — jak v mlze. Záchranka, nemocnice. Lékaři řekli: ještě dvacet minut a nebyli by mě zachránili.

Když jsem ležel na pokoji, neustále jsem myslel na Bruna. Ptával jsem se zdravotní sestry, prosil, ať zavolají sousedce.
— Je pořád u dveří, — říkala ona. — Jí špatně, téměř neodchází. Čeká.

Jednoho dne zavolal syn. Měli jsme jen zřídka kontakt.
— Tati, možná bys měl dát psa do útulku? Teď už se nemáš nervovat.

Nediskutoval jsem. Jak vysvětlit, že Bruno mi zachránil život?

Když jsem se vrátil domů, seděl u branky. Hubený, mdlý. Uviděl mě — vstal. Přistoupil. Dotkl se mou dlaně nosem.
— Stýskalo se ti? — zeptal jsem se.
Zakunistal. Poprvé.

Doma vše působilo prázdně. Ale když se rozvalil na koberec a vzdechl — pochopil jsem: vše bude v pořádku. Zase jsme spolu.

Lékaři mi nařídili dbát o sebe. A Bruno jako by to věděl. Provázel mě do obchodu, čekal u dveří. Pokud jsem se zdržel — pobíhal po dvoře.

— Sleduje vás jako dítěte, — žertovala sousedka. A skutečně. Stal se mou stínem, mým andělem.

Plynuly měsíce. Všude jsme byli spolu. Lidé se divili.
— Vzal sis návyky na stáří?
— Toto není zvyk. Toto — je cesta, — odpovídal jsem.

Ubehl půlrok. Léto. Noc toho února nikdy nezapomenu. Volal lidi, když jsem se loučil se životem. On mě zachránil.

Teď spíme vedle sebe. On — u postele. Ráno — spolu. Večer — spolu. Já mluvím — on poslouchá.

Nedávno přijel syn.
— On je tak velký. Je ti těžko.
— Ne. Potřebuji ho.
— Myslíš to tak, že ti pomáhá?

Podíval jsem se na Bruna.
— Různě. Hlavně — že je vedle mne.

Večer jsme seděli na verandě. Květen, sad kvete, voní šeříkem. Bruno vedle, sleduje, naslouchá.
— Je to dobré, že? — řekl jsem.

Podíval se na mě a ulehl.
Před dvěma lety jsem ho sundal z řetězu. A nakonec se ukázalo — on osvobodil mě.
Teď jsme spolu. Navždy.