Pomohl jsi babičce s taškami, ale ukázalo se, že to je tvá sousedka z dětství

Ten večer Sebastian spěchal. Po dlouhém dni snil jen o tichu, šálku čaje a dece. U vchodu si všiml starší ženy s dvěma těžkými taškami. Stála, lehce se nakláněla, jako by sbírala síly před výstupem po schodech. Výtah, jak na potvoru, zase nešel.

Šel kolem ní, pak se zastavil. Vrátil se.
— Mohu pomoci? — zeptal se zdrženlivě.

Žena zvedla oči. Teplé, pozorné, trochu unavené.
— Děkuji, mladý muži. Vůbec jsem nepočítala, že si mě někdo všimne.

Sebastian vzal tašky. Byly těžké – brambory, sklenice, něco zabaleno do papíru. Stoupali pomalu, po starých, trochu vrzajících schodech.

— Na které patro?
— Na třetí. Dříve – sedmé, ale pak jsem vyměnila. Staré kosti nemají rády výšky, — usmála se žena.

U dveří se zastavila, hledala klíče. A najednou se na něj podívala nějak zvláštně.
— Počkej… Nejsi ty syn Marie? Sebastian? Z bytu nad námi?

Zůstal stát.
— Ano… A vy?..

— Já jsem Emma. Ta samá, ke které jsi v dětství pořád utíkal za kočkou. Pamatuješ si Bruna? Šedého lenocha?

Najednou si vzpomněl: ano, byl takový kocour, obrovský a pohodový. Ležel na okně a nechal se hladit ne všemi. Jenom jím – klukem s knížkou a věčnými otázkami.

— Bože… samozřejmě. Dávala jste mi mátový ledový lízátek, když jsem si umyl ruce, — zasmál se.

— A ještě jsi se u nás schovával, když jsi se zlobil na mamu. Tehdy jsme si mysleli, že budeš spisovatel. Nebo vědec.

Zčervenal.
— Stal jsem se IT specialistem.

— Také dobře, — kývla Emma. — Hlavní je být dobrý člověk. A to, jak ukazuje život, bývá čím dál vzácnější.

Stáli v tichu. Pak ho pozvala na čaj. Odmítl – ne z vlídnosti, prostě nechtěl narušit tu křehkou, skoro kouzelnou pauzu mezi minulostí a přítomností.

— Ale někdy se stavím. Opravdu, — řekl. — A děkuji za Bruna. Byl první, kdo mě poslouchal bez přerušení.

Emma se usmála, a v tom pohledu bylo tolik tepla, že se Sebastianovi náhle ulevilo na duši. Jako by mu někdo tiše připomněl, že kořeny – to nejsou jen adresa, ale i lidé, kteří si tě pamatují, když jsi ještě byl někdo na začátku.

Sestupoval dolů už bez spěchu. Den náhle byl jiný. Protože někde na třetím patře byla zase Emma. S čajem, vzpomínkami a tím zvláštním pohledem, který umějí uchovat jen dobrá srdce.