Tatínkovy boty — a chlapec, který se do nich snaží vlezet

Když Niko vstoupil do obývacího pokoje, slyšel divné šustění. Bylo tiché ráno, jak má rád: měkké světlo procházející závěsy, vůně toustů z kuchyně a vzácná příležitost posedět si s knihou v ruce. Ale dnes ticho narušovaly jakési nejisté, téměř komické zvuky — plácaní, šustění a tiché «sakra» s dětským přízvukem, které někde zaslechl.

Nahlédl do předsíně a uviděl Maxe.

Malý, rozcuchaný, v pyžamu, s obrovskou vážností na obličeji se jeho vnuk snažil projít chodbou… v starých kožených botách, které stály u dveří. Botách, které Max nazýval «tatínkovy». Přestože tatínek byl už dlouho pryč — odjel na služební cestu na několik měsíců.

— Maxi, co děláš? — zeptal se tiše Niko, aby nenarušil okamžik.

— Chci zkusit být dospělý, — odvětil chlapec, aniž by se otočil, a udělal krok vpřed. Jedna bota mu vyletěla, Max vrčel nespokojeně, skláněl se, napravil si ji.

Niko si sedl na lavici u stěny. Věděl — nemá přerušovat. Někdy děti potřebují něco vyzkoušet, aby něco pocítily.

— Myslíš, že být dospělým je lehké? — zeptal se po chvíli.

Max přikývl:
— No, ty a táta všechno víte. A nikdo vám neříká, co dělat.

Niko se usmál. Vzpomněl si, jak i on sám jednou v dětství obul boty svého otce — obrovské, těžké, s širokými špičkami. Pamatoval si, jak se zdálo, že jakmile do nich vstoupil, stal se vyšší, silnější, téměř neporazitelný. Ale po pár krocích pochopil, jak je to nepříjemné — prsty se volně pohybovaly, pata sklouzávala, chůze byla téměř nemožná.

— A víš, že v těchto botách tatínek šel na svou první práci? — řekl Niko. — Jsou staré, ale pečovat o ně. Říkal, že v nich začínala jeho dospělá cesta.

Max se náhle zastavil a koukal dolů.

— Ale stejně bych v nich chtěl chvíli chodit. Abych taky začal.

— Jenom na chvíli, — řekl Niko laskavě. — A pak se vrať do bačkor. Ještě dorůstáš.

Max přikývl a potácivě učinil ještě pár kroků. V očích — soustředění. V každém pohybu — rozhodnutí.

Niko na něho pohlížel s tichým, hlubokým cítěním. Být dospělý — není to v botách, ani v kravatě, ani v tom, vědět vše. Je to o tom, vstát, i když se nechce. Odpustit, když se nežádá. Chránit, i když se bojíš.

Ale všechno začíná právě tady — když malý chlapec obuje velké boty a udělá první, nešikovný krok do světa, který mu ještě není ani trochu na míru.