Deník babičky: «Jsem stále naživu, jen se mě nikdo neptá»

3. ledna.
Dnes jsem si oblékla to samé šaty. Ty květované. Ležely ve skříni dvacet let. Proč ne? Stejně mě nikdo nevidí. Podívala jsem se na sebe v zrcadle — a najednou si vzpomněla, jak jsem v nich přivítala manžela z cesty. Tehdy řekl: «Ty jsi jaro». A já jsem opravdu kvetla.

15. ledna.
Na ulici sníh. Nadýchaný, jako dětství. Tehdy jsme neměli televizi. Ale měli jsme dvorek, sáně, smích. Vařila jsem kakao, děti přinášely rampouchy a stavěly pevnost. Teď je dvorek prázdný. Jen puberťáci s mobilem, a i ti rychle proběhnou. Chtěla bych říct: «Buďte tady. Teď. Tohle se neopakuje». Ale mlčím.

28. ledna.
Peču koláč. Jablkový. Proč? Prostě kvůli vůni. Dům voní útulně. Ať už nikdo nepřijde. Možná sousedka zavítá — kousek jsem nechala. Ale ona, myslím, odjela.

4. února.
Dnes jsem nenamluvila ani slovo. Celý den. Ani s televizí jsem nemluvila. A nikdo nezavolal. Jen jeden reklamní hovor. Odpověděla jsem. Člověk byl překvapený, že jsem tak ráda, že slyším jeho hlas. Já jsem jen chtěla mluvit.

16. února.
Našla jsem dopis. Opravdový, s obálkou. Od kamarádky — té samé, s kterou jsme sdílely obědy ve škole. Napsala: «Stárnu. Ale mám tě». Plakala jsem. Radostí.

25. února.
Déšť. Kapky bubnují na skle. Jako v mládí, kdy jsme s manželem pili čaj v kuchyni. Tehdy to vypadalo, že před námi je nekonečno. Teď vím — všechno je křehké. I den.

3. března.
Nemám bolest. Jsem jen osamělá. Nezapomněla jsem, jak se smát. Neztratila jsem zájem. Jen se mě nikdo neptá. A já jsem stále naživu. Opravdu. Jen tiše.