«Stárnu…» — dopis od starého psa, na kterého zapomněli
Stárnu.
Ráno mě bolí tlapky a potřebuji trochu víc času, abych vstala. Uši už nejsou tak ostré a když mě někdo volá, neslyším to hned. Ale stále čekám. Čekám, jako tehdy, když jsi odcházel, říkaje: «Brzy se vrátím, buď hodná.» Byla jsem hodná, že?
Tamto strom za plotem — pamatuješ? Běhali jsme kolem něho, já s klackem v zubech, ty jsi se smál, padal na trávu. A pak byly ty mrazivé večery, kdy jsi mě přikrýval dekou a hladil mě za uchem. Tvářila jsem se, že mi to je jedno, ale ve skutečnosti… to bylo štěstí. Moje opravdové štěstí.
Nyní je ticho. Jen vítr houpe staré houpačky na verandě. A já stále ležím u dveří, protože jsi jednou řekl, že jsem hlídač. A hlídač neopouští svůj post, i když dům už po tobě nevoní.
Občas přijdou cizí — nepokojní, s ostrými hlasy. Říkají, že už je «na čase.» Ale já se otočím. Protože «na čase» je, až mě zase zavoláš. Tehdy, a jen tehdy.
Slyším, jak večer projíždějí kolem auta. Dívám se na každé. Zdá se mi, že teď vystoupíš — s tím svým vtipným batohem a půlúsměvem. A řekneš: «Stále tu jsi?»
Ano, jsem tu. A pamatuji si. Pamatuji si vše.
Ty jsi vyrostl, a já — zestárla. To je normální, tak to má být. Ale proč jsi na mě zapomněl? Proč jsi zapomněl na mě, kdo byl s tebou, když jsi trpěl, kdo cítil tvé slzy, i když jsi je schovával do polštáře?
Nejsem naštvaná. Opravdu. Neumím být naštvaná. Umím čekat, milovat, pamatovat. Umím se radovat z každého zvuku, který připomíná tvůj hlas. I když to je jen vítr. Někdy si s mou srstí hraje, jako tvá ruka. Zavřu oči a představuji si, že jsi to ty.
Já jsem stále zde. Na starém dvoře, kde tráva prorostla skrz praskliny. Kde vše voní minulostí. Kde moje srdce stále bije v rytmu tvých kroků.
Neznám, kolik mi zbývá času. Psi neumí počítat čas. My prostě žijeme — až do konce. Čekáme — až do konce. Milujeme — navždy.
Pokud si náhle vzpomeneš… přijď. Nepotřebuji nic jiného, než jeden pohled. Jedno dotknutí. Jedno «Promiň, že jsem se nevrátil dříve.»
A zatím… stárnu. Ale stále jsem tvůj pes.
