U voliéry se psy byla ponechána přepravka, ve které seděla maminka kočka se slzami v očích a její koťátko… Jak se vyvinul jejich osud, si přečtěte dále…
Ráno v útulku začalo jako obvykle — personál přišel brzy, aby nakrmil zvířata a uklidil voliéry. Padal drobný sníh, venku bylo sychravo a chladno. Zatímco vítr unášel po dvoře kousky slámy a prázdné krmítka, nikdo hned nepostřehl, že u zadní voliéry, kde obvykle štěkají psi, stojí něco zvláštního.
Když přistoupila Lena, zaměstnankyně útulku, blíže, její srdce se sevřelo. U samotné mříže stála stará plastová přepravka, celá pokrytá jinovatkou. Uvnitř seděla kočka — šedivá, s bílou hrudí, a obrovskými smutnými očima, z nichž jako by stékaly slzy. Na tlapkách tiskla k sobě malý uzlíček — pruhovaného koťátka, celé mrně, které se dívalo ven se stejným vystrašeným výrazem.
Lena mlčky vzala přepravku a odnesla ji do budovy útulku. Vítr jásal za zády, a za plotem se psi táhli k novým sousedům. Maminka kočka nesykala, nemňoukala — jen tiše sledovala, jako by chápala, že už není v její moci svou dcerušku ochránit.
Prohlídka u veterináře ukázala, že obě — maminka i maličká — byly zdravé, ale vyčerpané. Kočka neměla známky sterilizace a tlapky byly v odřeninách, jako by dlouho bloudila. Někdo je zřejmě choval doma, ale pak je vyhodil — srdce nevydrželo je nechat jen tak venku, a tak je nechali u útulku v naději na lepší.
Zaměstnanci pojmenovali maminku Sofie a koťátko — Mia. Obě se rychle zabydlely: Sofie se ukázala jako mírná, přítulná a velmi starostlivá matka. Nikdy se od Mii nevzdálila, dokud ji neolízla, nehřála, nechránila před jakýmkoliv zvukem. Bylo vidět, že kočka něco těžkého prožila. Trhla se na prudké pohyby, hned se k lidem nepřiblížila. Jen když vzali na ruce Miu, Sofie udělala krok dopředu, jako by prosila o opatrnost.
Uběhl týden, dva… Lidé přicházeli do útulku, ale častěji chodili ke štěňatům, k veselým koťatům. Sofie a Mia seděly v rohu a nikdo se u jejich klece nezastavoval. Jako by byly “příliš tiché” pro ty, kdo hledali mazlíčka.
Jednou přišel do útulku mladý pár — Marko a Emma. Ztratili svou kočku před několika měsíci a nyní byli připraveni dát domov těm, kteří opravdu potřebují lásku. Když procházeli kolem Sofie a Mii, Emma se zastavila, dřepla a dlouze se dívala do očí dospělé kočky. Ta přistoupila a přiložila hlavu ke kleci.
— Podívej, — řekla Emma tiše. — Jako by plakala… Nemohu jen tak odejít.
Už za dva dny byly dokumenty hotové. Sofie a Mia jely do nového domova — teplého, plného péče a lásky. V prvních dnech Sofie chodila za Emmou po patách, jako by stále nevěřila, že je to opravdu. A Mia běhala po místnostech, prozkoumávala skříně a honila po zemi papírky.
Teď už uplynuly tři měsíce. Emma občas píše dopisy do útulku, posílá fotky: Sofie leží na dece u okna, Mia spí, stočená do klubíčka v jejích tlapkách. Už nejsou slzy v očích. Jen klid.
Někdy osud dává šanci i těm, kdo už nic nečekají. Hlavní — aby byl někdo nablízku, kdo uvěří, přitiskne k sobě a řekne:
«Už nejsi sama».
