Chtěla jsem být jen blíž svým dětem… Dnes nemám ani domov, ani místo v jejich srdci
Vždycky jsem věřila, že rodina je přístav. Že až přijde stáří, děti budou nablízku. Že svůj dům vyměním za teplo jejich srdcí.
Ale dnes se každé ráno probouzím v cizích koutech. A nevím, kde budu spát zítra.
Tak dnes žije babička Anna Doležalová – ta samá paní Anna, kterou v našem kraji všichni znali, ve starším, ale útulném domě v Kolíně.
Dnes jsou její „domovy“ cizí kuchyně, průchozí pokoje a neustálá otázka v hlavě:
„Jsem tady vůbec vítaná?“
Všechno to začalo, když ji její synové – Petr a Marek – přemluvili, aby prodala dům.
– Mami, proč bys měla být sama na vesnici? Už nemáš sílu na zahradu, topení, zimy po kolena ve sněhu. Budeš bydlet u nás – chvíli u jednoho, chvíli u druhého. A peníze z prodeje využijeme na děti, vnoučata…
Co měla máma říct? Chtěla pomoci. Chtěla být nablízku.
Naši rodiče – sousedé paní Anny – ji tehdy varovali:
– Nespěchej s tím, Anno. Budeš litovat. Nový dům už si nekoupíš, a v domácnosti svých dětí budeš jen host. Ty, která milovala prostor, přírodu, klid… budeš ve městě jako v kleci.
Ale nikdo ji neposlouchal. Dům se prodal. Peníze se rozdělily. A tak začala babiččina pouť – s kufrem a taškou – od Petra v Praze k Markovi v Pardubicích a zpět. Už třetí rok.
– U Marka je to lepší, – svěřila se jednou mojí mámě. – Má zahradu, tam můžu dělat drobnosti, dýchat. Jeho žena Alena je klidná, hodná. Děti milé. Dali mi malý pokojík – s televizí a dokonce malou ledničkou. Snažím se být potichu, nepřekážet. Když jsou všichni v práci nebo ve škole, projdu se zahradou nebo pověsím prádlo. A pak zpět do pokoje.
Plánovala tam zůstat celé léto, na podzim se vrátit k Petrovi. Ale tamní život je jiný.
Doma má jen roh – doslova – mezi kuchyní a balkonem. Malé rozkládací křeslo, taška s oblečením, malý stoleček s konvicí. Jí sama, vaří potají, pere, když nikdo nevidí. A neustále má pocit, že překáží.
– Petrova žena Eva se mnou téměř nemluví. Jen mlčí. A vnuk si mě ani nevšimne – sedí u počítače nebo mobilu. Připadám si cizí. Jako stín. Večeři si nechávám ohřát na radiátoru. Kuchyni se snažím vyhýbat – jen abych nerušila.
Nedávno onemocněla.
– Měla jsem horečku, všechno mě bolelo. Myslela jsem, že je to konec. Zavolali doktora, dali prášky. Ležela jsem dva dny. Ale to nejhorší nebyla nemoc… Bylo to ticho. Nikdo nepřišel, žádné vlídné slovo. Jen: „Lehni si, uzdrav se… ale neruš.“
Rodiče se jí pak zeptali:
– Anno, co když se to zhorší? Kdo se o tebe postará? Vždyť už nemáš sílu. A nemáš klid, nemáš svůj domov…
Jen si povzdychla:
– Udělala jsem chybu. Velkou. Když jsem prodala dům, prodala jsem i svou svobodu. Neměla jsem děti poslouchat. Myslela jsem, že bude líp. Že budeme spolu. Ale teď už si nový dům nekoupím. Zůstalo mi pár tisíc… na pohřeb. Na nový život to nestačí.
A stále opakuje:
– Měla jsem zůstat sama ve svém. I když bylo těžko, i když byla zima… bylo to MOJE. Moje pevnost. A teď? Teď jsem jen stará žena s kufrem. Bez dvorku. Bez kouta. Bez hlasu.
Když odchází od našich, dívají se za ní a v tichosti se modlí:
„Bože, ať se dočká aspoň léta. Ať se vrátí k půdě, ke vzduchu, k zeleni. Tam ještě dýchá…“
Dnes už Anna nesní o lásce nebo klidu.
Chce jen odejít potichu. Aby nepřekážela. Sama řekla svým dětem:
– Až už nebudu moct – dejte mě do domova důchodců. Tam aspoň někdo bude mít čas. Vy už ho nemáte.
Tak žije babička Anna – mezi kufrem a kalendářem. Už nečeká na telefonáty. Jen na tiché slovo:
„Mami, mohla bys k nám přijet na pár měsíců?“
A pokaždé, když ji vidím, mám jen jednu otázku:
Kolikrát ještě zradíme ty, kteří nám dali úplně všechno?
