Je mi 65 a nesnáším, když mi někdo chodí domů

Jmenuji se Milena. Bydlím v malém bytě v Olomouci. A ano, vím, že mě někteří mohou soudit. Ale upřímně? Je mi to úplně jedno. Ne, nemám odpor k lidem. Jen už nechci, aby někdo narušoval můj osobní prostor. Vždyť se můžeme sejít v parku, v kavárně, u někoho jiného. Jen ne u mě doma. Jsem unavená. A hotovo.

Dřív jsem byla úplně jiná. Ještě před pár lety byly moje dveře stále otevřené – pro sousedky, příbuzné, kamarádky. Kuchyní se linula vůně pečení, v hrnci se vařila polévka a na stole bylo vždy něco ke kávě. Dnes… jen pomyšlení na hosty mě vyčerpává.

Po poslední návštěvě jsem uklízela dva dny. Jako po hurikánu. A předtím celý den u sporáku. A další dva dny jsem byla vyřízená. Proč bych si to měla dělat?

Vzpomínám si, jak jsem kdysi kvůli každé návštěvě uklízela každý kout, myla okna, drhla podlahy. Přemýšlela, čím pohostit, čím překvapit, co upéct. Nákupní tašky mi tahaly ramena. A pak návštěva – úsměvy, povídání, ale ty jsi pořád v pohybu: nosíš, uklízíš, naléváš. Jako servírka, kuchařka a uklízečka v jednom. Ani chvilka klidu, ani jeden opravdový rozhovor.

A pak – únava. Prázdné hrnce. A kuchyň jako po boji. A já si řekla: takhle už ne.

Dnes dělám všechno jinak. Každou oslavu, každé setkání s kamarádkou – jen v kavárně. Tam po mně nikdo nic nechce, nemusím nic drhnout, nic nezůstává. Jen vzpomínky. Klid. Procházka domů a sladký spánek.

Občas vezmu telefon a zavolám své kamarádce Janě: „Nechceš dnes dort? Tam, kde jsme si dávaly kafe.“ A sedíme, koukáme z okna a povídáme si o životě. Proč jsem to tak nedělala dřív? Proč jsem se nechala uvěznit ve vlastní kuchyni?

Myslím, že každá žena mi porozumí. Jen si pomyslíš na hosty – a už tě bolí hlava. Co vařit? Jak uklidit? Jak všem vyhovět? Ale život není o tom, být pořád pohodlná pro ostatní. Obzvlášť teď – když je každý den vzácný.

Já si vybrala svobodu. A přeji ji každé z vás. Protože účet z kavárny nikdy nebude dražší než tvůj čas, zdraví a klid.

A když se někdo zeptá: „Mileno, proč už nezveš lidi domů?“ – odpovím:
„Protože chci být hostem ve vlastním životě. Ne jen hospodyní.“

A co vy? Souhlasíte se mnou? Nebo si myslíte, že dveře domova by měly být vždy otevřené pro blízké a přátele?