Obětovala jsem vše pro štěstí své dcery… a místo vděku jsem dostala zradu

Nikdy jsem netoužila po luxusním životě. Můj život byl řadou kompromisů, tvrdé práce a mlčení. Nikdy jsem od osudu ani od lidí nechtěla mnoho. Jediné, co jsem si upřímně přála, bylo, aby moje dcera byla šťastná. Měla rodinu, teplo, lásku. A právě proto jsem byla ochotná udělat cokoli. I když mi to lámalo srdce.

Jmenuji se Ivana, je mi 67 let. Moje dcera Kristýna je mým jediným pokladem. Můj manžel zemřel, když jí bylo osm. S Petrem jsme byli spolu dvanáct let, ale za tu dobu se pro mě stal vším. Jeho smrt rozdělila můj život na „před“ a „po“. Od té chvíle jsem už nežila pro sebe, ale jen pro ni. Pracovala jsem na dvou místech, aby Kristýnce nic nechybělo, aby mohla studovat, hezky se oblékat, radovat se ze života a snít.

Kristýna vyrostla v hodnou dívku. Poslušnou, chytrou. Měly jsme blízký vztah a byla jsem na to pyšná. Myslela jsem si, že naše pouto je nezlomné, silnější než jakékoli křivdy nebo vzdálenosti. Mýlila jsem se.

Když se seznámila s Martinem, byla jsem zdrženlivá, ale snažila jsem se nezasahovat. Připadal jí schopný, ambiciózní, sebevědomý. Mně na něm ale něco nesedělo. Byl chladný, uzavřený, příliš vypočítavý. Viděla jsem, jak se na Kristýnu dívá – ne s láskou, ale jakoby ji posuzoval. Pokusila jsem se jí to naznačit jemně, opatrně… ale ona to brala jako žárlivost nebo snahu o kontrolu.

Když se vzali, nezasahovala jsem. Darovala jsem jim velkou část svých úspor – skoro všechno, co jsem měla. Předala jsem jim svůj velký byt a sama se odstěhovala do malého studia na okraji města, které mi zůstalo po matce. Hned po svatbě si koupili auto, odjeli na dovolenou, začali zařizovat bydlení. Chodila jsem pomáhat – vařila jsem, uklízela, hlídala vnuka, když se narodil. Dělala jsem vše pro to, aby měli klid a mohli si užívat života.

A pak se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.

Jednoho dne jsem je navštívila bez ohlášení. Přivezla jsem dort, který Kristýna milovala už jako malá. Dveře byly odemčené. Z kuchyně jsem zaslechla jejich rozhovor. Martin říkal, že mu překážím. Že jsem dotěrná, osamělá žena, která neumí žít svůj život. Říkal, že jim beru energii, že je stahuju dolů.

Kristýna mlčela. A pak… souhlasila. Řekla, že už má dost mé neustálé pomoci. Že neumím „nechat jít“. Že ji dusím, kontroluju, beru jí prostor.

Stála jsem na chodbě a poslouchala. Každé slovo – jako facka. Nemohla jsem dýchat. Otočila jsem se a odešla, aniž by si mě všimli.

Druhý den mi napsala:
„Mami, s Martinem si potřebujeme dát trochu odstup. Doufám, že to pochopíš. Potřebujeme prostor.“

Prostor? Vždyť jsem jí dala celý svůj prostor. Svůj život. Své mládí. Své ticho. Všechno jsem jí dala, aby ho měla. A teď chce, abych zmizela.

Nevolala jsem. Nenapsala jsem. Jen k narozeninám vnuka jsem poslala pohlednici a dárek. Odpověď nepřišla.

Už je to téměř rok. Sedím ve svém malém bytě. Vařím večeři pro jednoho. Každý večer slyším, jak někdo za zdí pouští pohádky – a zavírám oči, představuju si, že je to můj vnuk. Sním o tom, že až vyroste, jednou mi zavolá. A řekne:
„Babi, chybíš mi…“

Ale možná se to nikdy nestane.

Nevím, jestli si to někdy dokáže odpustit, až si uvědomí, jak snadno mě předala do náruče ticha.
Nevím, jestli najdu sílu znovu zaklepat na zavřené dveře.
Vím jen to, že jsem milovala. Silně. Až do konce.

A ona… si nevybrala mě.
Vybrala si muže, kterému překážela matka, která jen příliš milovala.

A ty? Co bys udělal na mém místě? Mlčel dál… nebo se pokusil znovu otevřít dveře, i kdyby to mělo bolet?