Můj tchán se přestěhoval k mé mamince. V rodině teď probíhají takové události, že mám chuť utéct…

Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v takové situaci. A hlavně — nechápu, co mám teď dělat a jak se k tomu všemu postavit.

Před třemi měsíci můj tchán odešel z rodiny. To samo o sobě bylo šokem: tchyně byla v plném zoufalství, často plakala, zhubla o několik kilogramů. S manželem jsme se jí snažili podporovat, i když on sám to těžce snášel: rodiče spolu prožili více než třicet let a najednou to — rozvod. Bez skandálů, bez vysvětlení. Prostě jednoho rána si zabalil kufr a odešel.

Mysleli jsme, že možná někoho má. Že to může být krize, pokus «začít nový život». Ale všechno bylo mnohem složitější a… mnohem blíže, než jsme si mohli představit.

O týden později jsme zjistili, že tchán neodešel jen tak někam, ale k mé mamince. Ano, přesně tak. Neodešel z rodiny jen tak. Odešel k mé matce. Teď spolu žijí. Jako pár.

Tato zpráva všechny zasáhla. Tchyně plakala, manžel byl v naprostém vzteku. Já — v úplné bezradnosti. S manželem spolu žijeme už skoro deset let. Naši rodiče se dobře znali, setkávali se na oslavách, občas seděli spolu u jednoho stolu. Ale aby to bylo takové?.. Ani si nedokážu představit, kdy a jak mezi nimi něco mohlo začít. Ani náznak. Ani pohled. Vše bylo naprosto běžné.

Moje maminka, mimochodem, byla opravdu dlouho sama. Otec odešel, když jsem byla ještě malá — ani si ho nepamatuji. Pak několik let žila s jiným mužem, ale ten také zmizel z jejího života, a matka už si nikoho bližšího nepustila k tělu. Nikdy si nestěžovala, neuzavírala se do sebe. Naopak — vždy byla upravená, aktivní, s důstojností. Byla jsem na ni pyšná. Ale teď vážně nevím, co cítit.

Snažila jsem se s ní promluvit. Byla klidná. Řekla, že se s tchánem prostě… jeden v druhém našli porozumění. Že je jim spolu dobře. Že nikdo nechtěl nikomu ublížit. Že láska se stává, i když se zdá nepohodlná. Obzvlášť pokud je nečekaná.

A co já? Co s námi teď udělat? Jsem mezi dvěma ohni. Tchyně požaduje, abychom s manželem přerušili jakoukoliv komunikaci s «těmito lidmi». Maminka očekává, že její volbu přijmu. Manžel se na matku teď nemůže podívat — a upřímně, ani na mého otce. Cítí zradu ze všech stran. A já… já prostě nevím, na čí straně vlastně jsem.

S manželem téměř nemluvíme. Jeho trápí vztek, mě — vina. Za co? Nevím. Ale cítím se jako zrádkyně, i když jsem to já nezačala. Občas mám chuť vzít děti a odjet aspoň na pár dní za kamarádkou, jen abych neviděla to všechno, neslyšela.

Co mám dělat? Co byste na mém místě udělali vy?
Přijmout tuto zvláštní dvojici, abych neztratila oba? Nebo podpořit manžela, i když za cenu přerušení vztahů s matkou?

Opravdu už nevím, kde je hranice mezi rodinou, láskou a zradou.