Nevím, jestli se mi někdy podaří napravit to, co se mezi mnou a mojí mámou přetrhlo. Ale stále se o to snažím…

Jmenuji se Růžena, je mi 53 let a žiji v Olomouci. Pracuji v knihkupectví v centru města, mám dvě dospělé děti a ještě donedávna jsem si myslela, že dělám vše, co je v mých silách, abych život zvládala.

Ale mýlila jsem se.

Dnes v sobě nosím bolest, kterou si nejsem jistá, zda si někdy dokážu odpustit. Je to tichý uzel v hrudi, který nemizí. Rána, která se otevřela ve chvíli, kdy se moje vlastní máma rozhodla, že jí na ní nezáleží dost.

A tak… odešla. Sama. Do domova důchodců.

Moje maminka, paní Alena, má dnes 82 let. Celý život byla silná, hrdá žena – taková, která vstávala jako první, aby všem připravila kávu, i když byla sama unavená. Byla mi oporou, vzorem, bezpečným přístavem. Po smrti otce zůstala bydlet sama ve svém bytě.

Navštěvovala jsem ji každý víkend. Vždy. Bez výjimky.

Někdy s dětmi, jindy sama. Vozila jsem ovoce, její oblíbené koláčky, pomáhala s léky, povídaly jsme si o práci, o životě, o seriálech.

Možná to nebylo mnoho… ale bylo to upřímné.

A najednou – byla pryč.

Jako každou neděli jsem přijela. A našla prázdný byt. Na stole ležel vzkaz.

Vzkaz.

Napsala, že dobrovolně odešla do domova důchodců. Že mě nechce obtěžovat. Že chápe – mám svůj život. Že ji bolí cítit se jako přítěž.

Podlomily se mi nohy. Přišel stud. Hněv. Bolest.

Jak si to mohla myslet? Kdy jsem přišla pozdě?

Okamžitě jsem jela do domova. Našla jsem ji sedět na pohovce – upravenou, mezi lidmi… ale její pohled byl vzdálený. Usmála se, když mě uviděla, ale její oči…

To už nebyly ty samé oči.

Snažila jsem se mluvit. Říkala jsem, že nikdy nebyla přítěží, že ji chci mít nablízku. Ale jen tiše kývala hlavou. Jako by uvnitř už zavřela dveře.

Od té doby ji navštěvuji dvakrát, někdy třikrát týdně. Snažím se ještě víc. Ale něco mezi námi se zlomilo.

A ten zlom mě provází každý den.

Někdy se uprostřed noci probudím s otázkou:
Byla jsem tak slepá? Tak zaměstnaná? Tak daleko?

Vím, že jsem nebyla dokonalá. Práce, děti, každodenní koloběh mě pohltily. Ale vždycky jsem věřila, že ví, jak moc ji miluji.

Teď… si tím už nejsem jistá.

Je to nejbolestivější zkušenost mého života. Protože návrat už není možný. Protože i když je stále naživu, něco mezi námi toho dne zmlklo.

A i když se snažím, jak jen to jde, nevím, jestli se to někdy podaří napravit.

Nevím, jestli se mi někdy podaří napravit to, co se mezi mnou a mojí mámou přetrhlo. Ale stále se o to snažím.

Co byste dělali na mém místě? Jak se v takové situaci zachovat? Vaše rady by pro mě moc znamenaly.