Syn si založil vlastní rodinu – a pro mě v ní nezbylo místo

Jmenuji se Richard, je mi 71 let. Žiji v malém domě na okraji města, kde kdysi běhal můj malý syn, smál se, zval mě na zahradu stavět bunkr nebo jezdit s autíčky po písku. To všechno tu bylo – a je to pryč. Dnes v tom domě vládne ticho. Hostinský čajník je zaprášený. Telefon mlčí celé týdny.

Mám jednoho syna — Justa. Jeho matka, moje žena Eleonora, zemřela před osmi lety. Od té doby jsem zůstal sám. A všechno, co mi zbylo — je můj syn. Přesněji řečeno — vzpomínky na něj.

S manželkou jsme vychovávali Justa s láskou a přísností. Pracoval jsem hodně, nebyl jsem vždycky doma, ale vždy jsem byl spolehlivý: opravoval jsem kolo, učil ho řídit, dával první rady do života. Neobjímali jsme se každý den, ale v tomhle domě bylo vždy jasné: jsme rodina.

Když se Just oženil, měl jsem radost. Jeho žena Marta mi připadala tichá a slušná. Přestěhovali se do jiné části města. Čekal jsem, že občas přijedou, pozvou mě na návštěvu, že třeba budu hlídat vnoučata. Toužil jsem po pokračování. Po místě v jejich novém životě.

To místo ale nikdy nepřišlo.

Nejprve byly vzácné telefonáty: „Tati, máme toho moc, o víkendu to nepůjde.“ Pak už jen krátké zprávy o svátcích. Zkoušel jsem je navštívit sám — jednou jsem stál s dortem na chodbě, a řekli mi, že Marta má migrénu. Jindy, že dítě spí. Pak už prostě přestali otevírat.

Nehádal jsem se. Čekal jsem. Přesvědčoval sám sebe: „Jsou mladí, mají své starosti, všechno se srovná.“ Ale roky plynuly. Nepřišli ani na výročí Eleonořiny smrti.

Nedávno jsem Justa náhodou potkal na ulici — vedl za ruku syna, nesl tašky. Přišel jsem k nim, měl jsem radost. A on se na mě podíval, jako bych byl cizí. Zdvořile se zeptal: „Tati, je všechno v pořádku?“ — a řekl, že spěchá. Nenavrhl setkání. Nenabídl nic.

Šel jsem domů pěšky, dlouho. Šel a přemýšlel: jak se to stalo? Nepřehlédl jsem něco? Nebo jsem se v určitou chvíli stal jen nepohodlným — se svými řečmi, zvyky, samotou?

Nehledám soucit. Nezlobím se. Jen jsem přijal: můj syn si postavil svůj vlastní život. A v tom životě pro mě nezbylo místo.

Teď jsem svou vlastní rodinou. Ráno si vařím čaj a čtu staré dopisy. O víkendech chodím na trh, občas si sednu na lavičku v parku a sleduji, jak si děti hrají. Někdy mě pozdraví sousedka. Někdy se usměju.

Nepřestal jsem svého syna milovat. Jen jsem přestal čekat.

A možná právě tohle je opravdové dospívání — jen ne pro dítě, ale pro rodiče.