Nikdy bych si nedokázala představit, že se něco takového stane. Moje máma a Tomáš se znali od mládí. Máma mi jednou vyprávěla o dvou nejlepších přátelích, kteří se do ní zamilovali. Kvůli ní se pohádali. Vybrala si mého tátu a Tomáš zůstal sám. Nikdo netušil, že se po letech znovu setkají.
Stalo se, že jsme koupili byt ve stejném domě, kde bydlel Tomáš. V té době byl už ženatý a měl syna, mého vrstevníka. Rychle jsme si rozuměli. Naši otcové se usmířili. Ale už to nebylo přátelství – spíš jen sousedské vztahy.
Společně jsme dělali domácí úkoly, hráli si na dvoře. Ale naše přátelství netrvalo dlouho. Kvůli rodinným důvodům jsme se museli přestěhovat. Rodiče se pohádali. Skandál. Rozvod. Byt se pronajal. To bylo pro mě to nejhorší období.
O několik let později se vše urovnalo. Našla jsem si práci jako organizátorka akcí. Vždy mě lákala tato kreativní profese.
Máma se znovu nevdala. Plně se ponořila do práce. Toužila jsem po změně, a protože naše kancelář byla blízko starého bytu, rozhodla jsem se tam vrátit. Nájemníci se odstěhovali. A tehdy jsem znovu narazila na Tomáše.
Bylo to jako blesk z čistého nebe. Cítila jsem se, jako by mě zasáhl proud. Byl tak elegantní, pohledný, dospělý a zároveň velmi vážný. Jeho povaha nebyla jednoduchá.
Tomáš byl hlavní inženýr ve velké průmyslové společnosti. Před lety přišel o manželku. Onemocněla, když byl Tomáš na služební cestě, skončila v nemocnici a už se z ní nevrátila. Jeho syn ho obvinil ze smrti matky. Tehdy se velmi pohádali.
Od té doby se neviděli. Tomáš věděl jen to, že jeho syn se oženil a přestěhoval do jiného města. Ale tím vše skončilo.
Nemohu uvěřit, že jsem se do něj zamilovala. Všechno to začalo obyčejným pozdravem. Pak mi Tomáš pomohl připevnit spadlou kuchyňskou skříňku, opravit kohoutek a elektroinstalaci. Nepředpokládala jsem, že by si s tím dokázal poradit. Je přece spíš zvyklý přemýšlet než pracovat rukama.
Když mě pozval na večeři, byla jsem v šoku. Ukázalo se, že můj inženýr umí skvěle vařit. Kromě toho se dobře vyznal v hudbě, vínech a občas dokonce vtipkoval.
Když náhle onemocněl, pomáhala jsem mu, jak jsem mohla. Běhala jsem do lékárny, měnila obklady, dávala hořčičné náplasti. Byl samozřejmě tvrdohlavý a hrdý, na pomoc nebyl zvyklý. Ale kdo by mu pomohl, kdyby ne já? Kde byl jeho syn, když ho tak potřeboval? Postavila jsem ho na nohy.
Tomáš mě zahrnul vděčností. Přinesl mi celý koš ovoce. Jaké bylo jeho překvapení, když mě doma nenašel samotnou. Přihnal se můj bývalý přítel – Michal. S bývalými je to zvláštní: právě je zapomenete, a oni se znovu objeví.
Tomáš se najednou zachmuřil. Spěšně odešel s výmluvou, že má hodně práce. Žárlí snad? Ale přiznat by to stejně nechtěl.
Později mi máma přenechala svého psa, protože se o něj pár dní nemohla starat. Ale i já měla své povinnosti. Musela jsem požádat Tomáše o pomoc. Bylo mi velmi nepříjemně. K mému překvapení souhlasil.
Řekl, že psy obvykle nemá rád, ale z úcty ke mně se o něj postará. Mezitím jsem se znovu zapletla s Michalem, což byla obrovská chyba.
Před pár lety jsme se s Michalem rozešli kvůli jeho přehnané žárlivosti. Často ztrácel kontrolu a uchyloval se k násilí. Stalo se to i tentokrát. Seděla jsem s kamarádkami v kavárně. Hloupě jsem mu napsala, kde jsem. Přihnal se okamžitě. Najednou se mu zdálo, že číšník po mně pokukuje.
Vrhl se na něj a povalil ho na zem. Musela jsem zasáhnout, a za to jsem sama dostala výprask. Nakonec jsem skončila se zlomenými žebry, nateklým obličejem a spoustou škrábanců a modřin. Musela jsem do nemocnice.
Netušila jsem, že si Tomáš všimne mé nepřítomnosti. Možná kvůli psovi, kterého jsem dlouho nevyzvedla, nebo opravdu o mě měl strach. Každopádně přišel do nemocnice. A musím říct, že to byl pohled. Ležela jsem tam, celá zničená a opuchlá.
A najednou… Ve dveřích stál Tomáš. Vyděšený. Znepokojený. Vlasy rozcuchané. Ukázalo se, že mu máma řekla o mém problému. Vzal mě do náruče a pevně mě objal. Až mi kosti zapraskaly. Hned se omluvil a ustoupil.
„Jak se cítíš, maličká?“ zeptal se roztřeseným hlasem.
„Všechno bude v pořádku. Do svatby se to zahojí,“ odpověděla jsem slabě s úsměvem. V tu chvíli prohlásil, že si s mým bývalým vyřídil účty. Ne, nezabil ho. Probral to s ním jako chlap s chlapem.
Už mě nikdy neuhodí. A pokud jde o svatbu, to bychom měli vzít vážně. Protože je důvod. Usmál se a podal mi zásnubní prsten. Byla jsem v šoku. Nečekala jsem, že by ke mně mohl cítit to samé.
Nejvíc ze všeho ale byla překvapená máma. Je to přece její bývalý ctitel. Může se to vůbec stát? Nemůže pochopit, jak ho mohla zaujmout právě moje osoba. Vždyť je mezi námi dvacetiletý věkový rozdíl. Ale tak to prostě je.
Leave a Reply