Někdo si zvykl vykopávat moje keře s ovocem a sazenice ovocných stromů. Tolik úsilí, peněz a času vynakládám na jejich pěstování, a někdo přijde a bezostyšně je ukradne.
Nemůžu si všechno odvézt s sebou do města, zvlášť ne rostliny. Bylo mi tak líto, když jsem na jaře nenašla na svém místě broskvoň a nový druh rybízu, který měl brzy začít plodit.
A hlavně, kde hledat svoje keře a stromy? To vůbec nevím!
Na konci sezóny už jsem ztrácela naději. Na podzim jsem se psychicky připravovala na to, že na jaře zase nějaký keř nenajdu.
Byly způsoby, jak zahradu zabezpečit, ale žádný z nich pro mě nebyl finančně dostupný. Kamery by problém vyřešily, ale i ty by mohli ukrást. A navíc stojí spoustu peněz.
Letos jsem si řekla: Dost! Proč bych měla přicházet o svůj majetek? Syn mi poradil zajímavý způsob, jak potrestat zloděje a ochránit svoje rostliny. Jak to, že mě to nenapadlo dřív!
Ano, metoda není zrovna nejhumánnější, ale už mě unavilo neustále přicházet o svoje milované rostliny. Ke každému keři a stromu jsem položila několik pastí na myši. Lehce jsem je zasypala zeminou, aby nebyly moc vidět. Radikální řešení, ale mělo by fungovat.
Když jsme s mým synem pasti instalovali, pár jsme jich vyzkoušeli. Klapnou hlasitě a bolestivě, ale ruce zůstanou celé. Pro jistotu jsme vyzkoušeli sílu pružin tak, že jsme pod mechanismus vložili větvičku. Nebudeme přece riskovat vlastní ruce!
A metoda skutečně zafungovala. Moje sousedka Lenka, která na chatě zůstává až do prvních mrazů, jedné noci zaslechla z mého pozemku hlasitý výkřik a nadávky. Ale než vyšla ven se psem, už tam nikdo nebyl.
Ráno mi hned volala.
– Lído, někdo se pokusil dostat na tvůj pozemek, ale něco ho zřejmě vyrušilo, – vyprávěla rozrušeně. – Sama se tam bojím jít, raději přijeď!
Okamžitě jsem jela na chatu. U keřů rybízu ležely tři spuštěné pasti na myši, o kousek dál dva odhozené pytle. Na vlhké zemi, protože předchozí den pršelo, byly jasně viditelné stopy – očividně mužské.
Bylo mi hned jasné, že zloděj spadl do mé pasti. Na tváři se mi objevil úsměv. Můj plán funguje, a jak! Sousedka mě dokonce pochválila za vynalézavost a ptala se, kde koupit pasti za dobrou cenu.
Cestou na zastávku jsem potkala jiného souseda – jeho pozemek je na druhém konci ulice. Pozdravila jsem ho a už chtěla jít dál, když jsem si všimla obvazu na jeho ruce.
– Co se vám stalo s prsty, vážený pane? – zeptala jsem se naschvál hlasitě. – Přiskřípl jste si je, nebo jste se spálil?
Okamžitě se pokusil ruku schovat do kapsy. Z jeho nervózního pohledu mi bylo jasné, že to byl právě on, kdo v noci vnikl na můj pozemek. Tady je můj zloděj – ani jsem ho nemusela hledat!
– No, řezal jsem dřevo a tak jsem se poranil, – odpověděl nejistě.
– Takové pohádky mi nevykládejte! – osopila jsem se na něj. – Lezete po cizích zahradách, tak jste dostal, co jste si zasloužil. Už na můj pozemek nevkročte!
– Aha, už si vzpomínám! To se mi stalo, když jsem zavíral dveře a přiskřípl jsem si prsty, – pokračoval ve svém lhaní soused. – A na vaši zahradu jsem ani nepomyslel.
Pak rychle zmizel směrem ke své chatě. No, to byl hotový cirkus! Musím to určitě říct Lence – ta tu historku roznese po všech sousedech.
Plivla jsem zloději pod nohy a šla na zastávku. Od té doby mi na chatě už nikdo nic neukradl.
Leave a Reply