Řidič autobusu si všiml, že na poslední zastávce vždy zůstává osamělá taška – jednoho dne do ní nahlédl

Ray pracoval jako řidič městského autobusu už přes dvacet let. Jeho trasa byla vždy stejná: od rušného centra až po nejtišší okraj města, kde za poslední zastávkou začínala pole a sem tam nějaké stavby. Znal všechny cestující podle obličeje, přátelsky kýval známým tvářím, trpělivě snášel nováčky a pravidelně sbíral zapomenuté deštníky a rukavice. Ale jednou si všiml něčeho zvláštního.

Každý večer, ve stejnou dobu, zůstávala na zadním sedadle černá látková taška. Nebyla velká, měla zapínání na zip. Nikdo ji nepřinesl na jeho očích. Nikdo se pro ni nevracel. Prostě se tam objevila – a zůstala.

První dva dny ji nechával v kabině u dispečera. Třetí den – našel přesně tu samou. Řekl si, že to musí být nějaký žert. Nebo zapomnětlivý cestující. Ale taška se objevovala znovu a znovu. Vždycky přesně stejná.

Jednou večer, těsně na konečné, vypnul motor, přistoupil k tašce a povzdechl si. Něco na ní ho znepokojovalo. Sedl si na sedadlo vedle ní, rozepnul zip a nahlédl dovnitř.

Uvnitř byl balíček: termoska, sendvič zabalený do fólie a poznámka.

– „Kdyby vás unavili, díky, že nás vozíte. Nemůžu to říct nahlas, ale doufám, že cítíte, jak jste oceněn.“

Rayovi se sevřelo srdce. Rozhlédl se po autobusu. Prázdno. Ticho. Jen odrazy ve skle. Opatrně zavřel tašku a nechal ji na stejném místě.

Další den našel novou tašku. Obsah byl stejný. Jen poznámka jiná:

– „Nemám mnoho, ale umím vařit. Každý den děláte to samé, a to je důležité. Jen vězte, že to není přehlédnuto.“

Ray se snažil zjistit, kdo to je. Kontroloval kamery, ptal se kolegů. Nikdo nic nevěděl. Začal odpovídat. Vkládal do tašky svůj vzkaz. Krátký: „Děkuji. To pro mě hodně znamená.“

Tak to pokračovalo skoro měsíc. A jednoho dne byla v tašce fotografie. Černobílá. Holčička s copánky stojí u autobusu a drží se za ruku dospělého. Na zadní straně: „Jednou jste nás odvezl v ten nejtěžší den. Nezapomněla jsem.“

Ray nevěděl, kdo to je. Ale od toho dne se na své jízdy začal dívat jinak. Ne jako na nekonečné okruhy, ale jako na vlákna spojující neznámé lidi.

Někdy poděkování přichází tiše. Prostřednictvím tašky na sedadle. Prostřednictvím termosky s čajem. Prostřednictvím poznámky bez podpisu. Ale není o nic méně opravdové.