Nechala panenku na dětském hřišti a pak zjistila, že si s ní někdo v noci hraje

Anna často chodila se svou neteří na dětské hřiště poblíž domu. Hřiště bylo staré, s oprýskanými houpačkami, ale děti tam stejně chodily — kvůli pískovišti, lavičkám a stromu, na který se dalo vylézt. Neteř si vždy nosila svou oblíbenou panenku — látkovou, s vyšitýma očima a dlouhými nitěnými vlasy. Jednoho dne ji však zapomněla na lavičce, a Anna se pro panenku vrátila až následující den.

K jejímu překvapení panenka ležela upraveně — nebyla prostě odhozená, ale jako by ji někdo s péčí uložil, dokonce jí pod hlavu podložil šáteček. Anna se usmála: „Asi nějaká hodná duše ji našla.“ O této zvláštnosti pověděla neteři, ale ta jen pokrčila rameny: „Já nic takového neudělala.“

O týden později neteř zase zapomněla panenku. A znovu ráno Anna našla panenku jinde — tentokrát u pískoviště, opřenou o kyblík. Teď už to nevypadalo jako náhoda. A tak Anna rozhodla příště panenku záměrně na hřišti nechat. Prostě aby viděla, co se stane.

Druhý den ráno přišla na hřiště dřív než ostatní. Panenka seděla na houpačce. Vedle ní byl plastový kelímek, jako by si dávala čaj s pomyslným kamarádem. Anna se posadila na lavičku a pozorovala tu podivnou scénu. Ucítila, jak se jí sevřelo srdce: v noci sem někdo chodí. Někdo, kdo si potřebuje hrát.

Anna začala nechávat vedle panenky různé drobnosti: papírový ubrousek, drobnou sponku, pohlednici. Ráno ale vždy zmizely a na jejich místě byl jiný malý dárek: kytička, bonbon, mušle.

Popovídala si se sousedy. Nikdo nic neviděl. Nikdo v domě se nepřiznal. A tak Anna rozhodla schovat se v autě a počkat na noc. Ve dvě hodiny ráno uviděla, jak se k hřišti tiše blíží holčička. Starou bundu na sobě, hubené nohy, sandálky. Sedla si k panence, vzala ji na klín, pak ji položila na houpačku a začala ji jemně houpat.

Anna vystoupila z auta. Holčička ztuhla.

— Promiň, — zašeptala holčička. — Já jen chtěla… si hrát. Je tu v noci klid. Nikdo mě nehání. Ráno vždycky odejdu pryč.

Anna se posadila vedle ní.

— Kde bydlíš?

— Někdy u tety. Někdy nikde.

Od toho dne se vše změnilo. Anna kontaktovala sociální služby a holčičku vzali do péče. Od té doby začala pravidelně chodit na hřiště — už ale ve dne. A pokaždé si vzala panenku do náruče, jako svého starého přítele.

Panenka už neležela na lavičce. Byla v náručí holčičky, která díky nočním hrám a ženě, která si jí všimla, získala zpět své dětství.