Starý muž žil sám, dokud nenašel na zápraží krabici s nápisem: “To je pro vás”
Pan Benet žil na okraji vesnice. Jeho dům stál u samého lesa a posledních patnáct let prožil o samotě. Po odchodu do důchodu a odstěhování dětí do ciziny se téměř s nikým nestýkal. Zvykl si na ticho, na rutinu: ranní čaj, noviny, zahradu, teplou pohankovou kaši večer.
Lidé ho respektovali, ale téměř ho neznali. V obchodě zdvořile přikývl, někdy půjčil sousedům nářadí, ale nikdy nikoho nepozval domů. Ve vesnici mu říkali prostě — starý pán Benet.
A jednoho jarního rána vyšel na zápraží, aby si vyzvedl poštu, a uviděl krabici. Malou, převázanou provázkem, s ručně psaným nápisem: «To je pro vás».
Rozhlédl se. Nikde nikdo. Žádné auto, žádné zvuky. Vzal krabici, odnesl ji do kuchyně a dlouho na ni hleděl. Papír byl pevný, úhledně složený. Uvnitř nebyly věci. Dopis.
– «Dobrý den. Nevím, jak se jmenujete. Ale každý den chodím kolem vašeho domu cestou do školy. Vždycky se dívám na vaše okna. Máte krásné květiny. Někdy stojíte na zahradě a zaléváte záhony. Moje maminka říká, že asi nikoho nemáte. Ale já si myslím, že jen nikoho nepozýváte dovnitř. Zdá se mi, že jste hodný. Proto jsem se rozhodla napsat.
– Jmenuji se Sofie. Je mi deset. Vyrobila jsem vám dárek. Jen abyste věděl — někdo vás vidí».
Pod dopisem ležela malá dřevěná figurka — sova, pravděpodobně vyřezaná z větve. Hrubě opracovaná, ale upřímná. A kresba fixem: muž na zahradě, dívka s batohem, květiny.
Starý pán Benet položil dopis na stůl. Několik minut jen tiše seděl. Pak vytáhl starou dřevěnou šperkovnici a vložil do ní figurku. Znovu vyšel na zahradu. Ten večer nechal u branky malou skleničku medu. Bez podpisu.
Druhý den se tam objevila zpráva: «Děkuju! Med je výborný :)». A o den později — malý náramek z nití. Pak — jablko. Poté — pohlednice.
A jednoho dne zaklepala Sofie na branku.
— Můžu pomáhat se záhony? — zeptala se, držíc v rukou konev.
Přikývl. Od toho dne už jeho dům nebyl úplně tichý. Pracovali na zahradě, pili čaj, vyprávěli si příběhy. A o měsíc později ji naučil vyřezávat figurky ze dřeva.
Teď na zápraží jeho domu stojí dvoje boty. A na zdi visí kresby. Protože někdy stačí jedna krabice s nápisem: «To je pro vás», aby se člověk znovu cítil potřebným.
