Každý večer postavila šálek čaje na okenní parapet – jednoho rána šálek zmizel

Každý večer po osmé hodině si Laura připravovala čaj — silný, s lžičkou medu — a postavila šálek na okenní parapet ve své ložnici. Okno vedlo do zahrady, kde si ve dne hrály sousedovy děti, a v noci se ozývalo jen dýchání větru a šumění listí. Nikdo nechápal, proč to dělá. Ale Laura to dělala každý den. Bez výjimek.

Kdysi to byl rituál. Pro dva. Její manžel Tom si vychutnával večerní čaj s výhledem do zahrady. Poté, co se přestěhoval do jiného města — práce, nový život, vše jako u dospělých — zvyk zůstal. Ale nyní pokládala na okenní parapet jen jeden šálek. A nechávala ho tam. Jen tak. Nejdřív pro vzpomínky. A později — jako by pro někoho, kdo by mohl jít kolem.

Uplynuly měsíce. Sousedé si zvykli. Laura žila sama, pracovala z domova, občas psala články pro místní noviny. A pořád, po osmé večer, stál na parapetu šálek čaje.

Jedno ráno, když se chystala vylít zchladlý čaj, Laura si všimla, že šálek zmizel. Prostě pryč. Žádné stopy, žádná kapka. Jen jemná stopa po kruhu na parapetu. Přemýšlela — vítr? Ptáci? Ale okno bylo zavřené. Zamrzelo jí to. A… večer postavila další šálek. A znovu — ráno bylo místo prázdné.

Po pár dnech se rozhodla schovat za záclonu a sledovat, co se děje. Čas plynul. Zahrada se ponořila do tmy. A najednou si všimla: u plotu stál chlapec. Asi osmiletý. Opatrně přistoupil k oknu, postavil se na špičky, vzal šálek a posadil se pod strom. Pil pomalu, opatrně, jako by to bylo něco vzácného. Pak šálek postavil ke dveřím a utekl.

Laura vyšla na verandu, ale nešla za ním. Následující den přidala k čaji vzkaz: «Kdo jsi?»

Odpověď přišla za den — ne slovy, ale obrázkem. Holčička s dlouhými vlasy, chlapec s šálkem. A dům. Na druhé straně — křivými písmeny: «Já jsem Sam. Děkuji».

Ukázalo se, že Sam žije s babičkou v domě přes ulici. Rodiče nebyli nablízku. Babička často stonala. Chodíval do zahrady, když se cítil osamělý. A jednou uviděl světlo a ten šálek. Byl teplý. A najednou — jako by na něj někdo čekal.

Od té doby Laura pokládala na parapet dva šálky. Jeden ráno — aby nemusel čekat na večer. Jeden večer — pro sebe. A o víkendech začal Sam chodit na čaj. Nejdřív mlčky. Pak s otázkami. A nakonec s úsměvy.

Uteklo léto. Přišel podzim. Sam šel do školy. A Laura — zase psala. Ale teď už v jejím okně nebylo jen světlo, ale i hlas.

Někdy stačí k tomu, aby něco začalo, jen jeden šálek čaje. A otevřené okno.