Holčička našla v parku starý deník a pochopila, že někdo na tento dopis čekal celé roky
Byla to úplně obyčejná sobota. Dvanáctiletá Chloe, školou povinná dívka s věčně rozcuchaným culíkem a zvědavostí, která by mohla soupeřit s kočkami, procházela parkem a sbírala podzimní listí na školní projekt. Její cesta vedla přes starý altán u jezírka, který už řadu let nikdo neopravoval. Právě tam, pod lavičkou, zahlédla něco tmavého, plochého a pokrytého prachem.
Sehnula se a vytáhla malý, ošoupaný zápisník v kožených deskách. Na prvních stránkách byly datumy staré dvacet let. Písmo bylo úhledné, řádky pevně sevřené vedle sebe. Byl to deník. Chloe si sedla a začala číst.
Stránky vyprávěly o dívce jménem Mia. O jejích každodenních zážitcích, o rodině, škole, kamarádkách. Ale to nejdůležitější přišlo až v polovině: „Rozhodla jsem se napsat mu dopis. Nevím, jestli se k němu dostane. Ale co když ho otevře, třeba za pár let?“
Další stránky byly psány jiným stylem. Už nepopisovaly dny, byly to jen myšlenky, jako by je někdo pronášel nahlas. Chloe četla napjatě, něco jí ty řádky uvnitř zasáhly: „Pokud toto čteš, znamená to, že jsi objevil mé tajemství. Znamená to, že jsi součástí příběhu.“
Na poslední dvoustraně ležel dopis. Zalepený. Na obálce bylo rukou napsáno: „Předat Emily nebo její rodině. Velmi důležité.“
Chloe si vzala deník domů. Společně s maminkou pečlivě prohlédly každou stránku a našly zmínku o adrese, která, jak se ukázalo, stále existovala. Dům stál na druhém konci města. O pár dnů později Chloeina maminka zaklepala na dřevěné dveře s vybledlým číslem.
Otevřela žena středního věku. Když jí ukázaly deník a dopis, její oči se rozzářily:
— To… to je Mia. Moje sestra. Odjela, když mi bylo osm. Ztratily jsme kontakt. Rodiče dlouho doufali. Já myslela, že už je vše ztraceno.
Dopis četla nahlas – ruce se jí třásly, hlas se jí chvílemi zadrhával. Mia v něm psala, jak moc jí chybí, jak se bojí vrátit po hádce s rodiči, a jak ukryla tento deník v altánu s nadějí, že ho někdo jednou objeví. „Pokud toto čtete, znamená to, že jsem se odhodlala. Nebo ne. Ale myslela jsem na vás vždy.“
Žena pevně objala Chloe a řekla:
— Netušíš, co jsi udělala. Vrátila jsi nám kousek rodiny.
O měsíc později přišla Mia sama k altánu. V ruce držela ten samý deník. A vedle ní seděla Chloe. Společně mlčky seděly na lavičce, zatímco slunce zapadalo za stromy.
Protože někdy zapomenuté příběhy prostě čekají, až je někdo najde. A až je někdo znovu přečte nahlas.
