Každé ráno někdo nechával květiny u školy – učitelka se rozhodla zjistit, kdo to je

První květiny se objevily v polovině září. Na schodech před hlavním vchodem do školy ležela úhledná kytice — žluté kopretiny a polní trávy, svázané zelenou stužkou. Nikdo tomu nepřikládal větší význam. Podzim, děti, někdo to mohl zapomenout. Ale následující ráno tam byla nová kytice.

A tak — každé ráno. Vždy brzy ráno. Vždy bez vzkazu. Květiny byly různé, ale živé, čerstvé, jako kdyby byly sbírány s láskou. Někdo si myslel, že to je nějaký vtip. Jiní — že jde o akci na vyjádření vděku. Ale Lili, mladá učitelka, v tom viděla něco víc.

Lili učila na prvním stupni. Její dny byly plné dětského smíchu, úkolů a akvarelových skvrn. Ale pokaždé, když přišla do školy, na pár vteřin se zastavila a dívala se na květiny. Někdo je tam dával ne pro prestiž. Ležely tam tak prostě, upřímně, jako by na někoho konkrétního čekaly.

Jednou přišla dřív než obvykle. Ještě ani nevyšlo slunce. Ve škole bylo šero, jen u strážného blikalo světlo. Lili zůstala stát u okna, které vedlo k vchodu. Uběhlo asi dvacet minut — a najednou se zpoza rohu objevil chlapec. Nebylo mu moc let, měl teplou bundu a batoh. V ruce držel svazek hvězdnic. Zastavil se, položil květiny na schody a rychle se vytratil.

Druhý den Lili čekala u vchodu. Chlapec se objevil znovu. Vyšla mu vstříc.

— Ahoj. To ty tady necháváš ty květiny?

Chlapec zrudnul a sklopil hlavu.

— Promiň… Já neměl… Jenom…

Poklekla, aby byla na jeho úrovni.

— Nikomu jsi neublížil. Jen jsem chtěla pochopit. Proč to děláš?

Chlapec se hluboce nadechl.

— Tady učila moje maminka. Vždycky mi říkala, že ve škole by měly být květiny, nejen na svátky. Když odešla, nějak to… zůstalo prázdné. Chodím okolo a chci, aby jí to udělalo radost. No, kdyby třeba viděla…

Lili přikývla. Věděla, o kom mluví. Paní Harperová odešla do důchodu před rokem a pak — náhle, tiše — zemřela. Lidé na ni vzpomínali, ale moc o ní nemluvili. A její syn — tady byl, s květinami.

Od té doby nechávala Lili každé pondělí vedle malý vzkaz: «Děkuji, že si vzpomínáš.» Někdy jen název květiny. Chlapec pokračoval s nošením kytic. A brzy se k němu přidaly i děti, rodiče a kolegové.

U vchodu do školy se objevil stojan: «Květiny na památku.» Ne jako projev smutku. Ale jako poděkování. Za laskavost, za učitele, za to, že někdo stále věří, že srdečná gesta jsou důležitější než slova.

A pokaždé, když kolem procházela, Lili se usmála. Protože teď škola znovu rozkvétala.