Žena krmila pouličního kocoura, dokud nezjistila, že byl mazlíčkem člověka, kterého dávno ztratila
K Martinu domu přišel kocour brzy na jaře. Byl hubený, s rozježenou srstí, opatrným pohledem a chůzí unaveného tuláka. Všimla si ho u popelnice, postavila před něj misku s jídlem — a tak začalo jejich téměř beze slov spojené přátelství.
Chodil každý večer, sedával u prahu a trpělivě čekal. Někdy se nechal pohladit, častěji však jen koukal do očí, jako by si na něco vzpomínal. Marta mu říkala Oliver. Jméno přišlo samo. Netušila, čí je a odkud se vzal, ale měla pocit, že tento kocour není jen obyčejný pouliční tulák.
Uteklo několik týdnů. Kocour se stal pravidelným návštěvníkem. Spával pod verandou, jedl spořádaně, nikdy nežebral o víc. Marta s ním začala mluvit — tiše, jako by k někomu, kdo všemu rozumí. Vyprávěla mu o svých dnech, o knihách, o vzpomínkách. Nejčastěji však o Nikolovi.
Nikol byl její první láskou. Mládí, hudba, procházky až do úsvitu. Pak — hádka, vzdálenost, život každý zvlášť. O něm už mnoho let neslyšela. Někdy se ho snažila najít, ale bez úspěchu. Jako by zmizel.
Jednoho dne, když Marta hladila Olivera, narazily její prsty pod jeho srstí na starý tenký obojek. Byl téměř opotřebovaný, ale měl na sobě malý měděný štítek. Vyčistila ho — a přečetla si: „Oliver. Vrátit, pokud nalezen. N. Garcia. Tel. …“
Marta zalapala po dechu. Garcia — Nikolovo příjmení. Poznala rukopis. Ruce se jí chvěly, když vytáčela číslo — pro jistotu, i když předpokládala, že už dávno neexistuje.
Ale číslo fungovalo. Hlas na druhé straně byl chraplavý, překvapený.
— Haló?
— Promiňte… Ten kocour. Oliver… mám ho u sebe. Našla jsem jeho štítek. Jste Nikol Garcia?
— Ano. Kdo volá?
Na chvíli ztichla.
— Tady je Marta.
Pauza. Poté — dech. Slova: „Odešel před víc než rokem. Myslel jsem si, že jsem ho ztratil navždy…“
Setkali se o dva dny později. V parku, kde se kdysi v mládí procházeli. Nikol zestárl, stejně jako ona. Ale v očích měl stále ten samý jas. Oliver k němu okamžitě skočil a pak se vrátil k Martě. Jako by říkal: teď už to víte oba.
Dlouho spolu seděli na lavičce. Bez výčitek, bez otázek. Prostě si povídali. A smáli se. A vzpomínali.
Oliver teď bydlel u obou — střídavě. U Marty doma a v Nikolově bytě. Byl jako most mezi minulostí a přítomností, jako důkaz, že náhody nejsou jen náhodami.
A Marta často přemýšlela: kdyby nebylo té misky u verandy, kdyby to nebyla její ruka, která se jednoho jarního večera natáhla — nikdy by se znovu nesetkali.
