Máma nechala veškeré své úspory bratrovi, a mně nezbylo nic kromě jednoho starého obálkového listu

Držela jsem v rukou list, který se třásl chladem mých prstů, ale uvnitř vůbec nebyla zima. Uvnitř jsem měla pocit, že všechno hoří. Zklamáním, zmatkem a něčím, co jsem sama nedokázala pojmenovat. Právě jsme vyšli z notářské kanceláře, kde bylo přečteno mámino závěti. Všechno — úplně všechno — nechala mému bratrovi, Danielovi. A mně — jen obálku. Starou, opotřebovanou, bez známek a pečetí. S nápisem napsaným její rukou: «Pro Lauru. Otevři, když zůstaneš sama».

Sledovala jsem, jak Daniel rychle odchází k autu, zatímco už domlouvá s realitním makléřem prodej bytu.

Stála jsem v tom bytě, kde jsme s mámou večer pily čaj, diskutovaly o knihách a životě. Kde jsem se o ni starala poslední dva roky, kde jsem naslouchala jejím stížnostem, vodila ji k lékaři a hladila ji po vlasech, když nemohla usnout.

A teď to všechno patřilo jemu. Člověku, který přijížděl jednou za půl roku a vždycky pospíchal pryč.

Nechtěla jsem tu obálku otevřít. I podívat se na ni bylo bolestné. Sebrala jsem své věci, starou máminu halenku, zápisník s jejími poznámkami a odešla.

První dny po pohřbu byly jako v mlze. Neodpovídala jsem na telefonáty, nešlohla na sociální sítě. Připadalo mi, že jsem byla vymazána. Jako bych v jejím životě vůbec nebyla. Jako by vše, co jsme sdílely, bylo iluzí.

Po týdnu jsem se probudila brzy ráno a najednou si uvědomila: jsem skutečně sama. Nic nezůstalo. Ani byt, ani podpora, ani mámin hlas. Jen já a ta obálka ležící na kuchyňském stole. Pomalu jsem ji otevřela. Uvnitř byl dopis.

*”Má holčičko.
Pokud držíš tento dopis, znamená to, že tě to bolí. A chci, abys věděla, že jsem všechno chápala. Všechno jsem viděla. Každý tvůj krok, každou probdělou noc u mého lůžka. Byla jsi vedle mě, když jsem nejvíce potřebovala lásku.

Proč jsem nechala všechno Danielovi? Protože neumí být silný. Ztratil se v životě, a já doufám, že mu alespoň materiální věci pomohou se posunout. Ale ty, Lauro, jsi silnější, než si sama myslíš. Jsem na tebe pyšná.

Nemohla jsem všechno rozdělit spravedlivě na papíře. Ale nechala jsem ti to, co nelze penězi změřit. V krabici s mátovým čajem, ve spodní kuchyňské skříňce, jsou moje dopisy, vzpomínky, fotografie, které jsem nikdy nikomu neukazovala. Tam jsem já. Ne jako máma, ale jako žena. Přečti je, kdykoli ucítíš, že ztrácíš pevnou půdu pod nohama.

Věřím, že v sobě najdeš sílu žít, odpouštět, milovat. A pokud to jednoho dne dokážeš, odpusť mi toto rozhodnutí. Udělala jsem ho s bolestí v srdci.

Byla jsi mým světem. Mou nadějí. Mým skutečným životem.
Máma»*

Plakala jsem. Dlouho. Hořce. Jako dítě, které si najednou uvědomilo, že je skutečně milováno, i když jinak, než očekávalo. Ještě ten večer jsem otevřela skříň a našla tu krabici. Voněla levandulí a časem. Uvnitř byly fotografie, pohlednice, stránky z deníků. A máma, jakou jsem neznala: mladá, zamilovaná, nejistá. Mluvila ke mně skrze řádky. A já poslouchala.

Uplynulo několik měsíců. Stále žiji v malém pronajatém bytě. Nemám svůj vlastní prostor, žádné dědictví, ani prsten, který máma nosila celý život. Ale mám její hlas v dopisech, její myšlenky, její pravdu.

A víte, teď už vím jistě: máma mě neopustila. Nechala mi to nejdůležitější — sebe samu.