Uvědomil jsem si to příliš pozdě… Když jsem se chtěl vrátit k manželce, se kterou jsem prožil 35 let, bylo už pozdě…

Je mi 55 let. A nemám nic. Ani manželku, ani rodinu, ani děti, ani práci. Jen ticho v pokoji, prázdný šálek na stole a odraz v zrcadle, který nepoznávám. Někdy mám pocit, že to není můj život, ale nějaký zapomenutý náčrt něčího života. Ale pak bolest na prsou připomene, že to všechno je skutečné. Zničil jsem všechno, co jsem měl, a teď stojím na troskách svého života, hledím do propasti, kterou jsem vykopal vlastníma rukama.

Jmenovala se Emma. Žili jsme spolu 35 let. Bylo všechno: hádky, smíření, smích, vůně jejího koláče v neděli, hluk dětí, život. Uměla být nablízku tak, že jsem si ani nevšiml, jak moc je mi s ní dobře. Zdálo se, že to tak bude navždy.

Ale roky plynuly. Začal jsem být unavený. Ne z ní — z každodennosti, z jednotvárnosti, ze sebe. Zdálo se mi, že za dveřmi mě čeká jiný život — nový, lehký, jasný. Chtěl jsem svobodu, jako by byla schopná zaplnit to, co mi, jak jsem si myslel, chybělo.

Odešel jsem. Jednoho dne jsem si prostě sbalil věci a řekl: «Musím začít znovu. Nejsem šťastný».

Stála u prahu. Neplakala. Jen řekla:
— Pochopíš, ale bude pozdě.

Zpočátku to byl pocit letu. Přestěhoval jsem se, změnil okruh přátel, měl románek se ženou, která se zdála být mladší a zajímavější. Ale všechno to rychle zešedlo. Nemluvili jsme si o duši. Nevěděla, jakou kávu piju a že mlčím, když je mi zle. Nerozuměla mým pauzám a neznala mé zvyky.

Časem jsem ztratil práci. Pak odešla i ona s tím, že nechce být vedle «zlomeného muže». Neviním ji. Ani já se nesnáším.

Pokusil jsem se kontaktovat děti. Ale odpověděli zdvořile a chladně, jako cizímu člověku. A pak přestali odpovídat úplně.

Jednoho dne jsem jel k domu, kde jsme s Emmou žili. Chtěl jsem se omluvit. Říct, že jsem byl blázen. Že jsem všechno pochopil. Že se chci vrátit.

Ale dveře mi neotevřeli. Sousedka mi řekla, že Emma zemřela před dvěma měsíci.
Rakovina.
Bojovala sama.

Nebyl jsem vedle ní. Ani s dětmi.

Teď sedím před její starou fotografií a šeptám:
— Byla jsi mým domovem, Emmo. A já jsem šel do prázdna.

Všechno jsem pochopil příliš pozdě.

Pokud tohle čteš, nedělej mé chyby.
Nehledej štěstí tam, kde není.
Nenič, co se budovalo roky kvůli fata morgáně.
Štěstí není ve svobodě. Štěstí je, když je vedle tebe člověk, který tě zná do detailů a přesto s tebou zůstává.